Severská cesta
Helgeland, místo, kde skály rostou z moře a architektura dýchá s krajinou
Při putování norským Helgelandem nejde jen o krásné výhledy na fjordy, výšlapy na ostré skalní vrcholy a gurmánské ochutnávání halibutů a lososů na desítky různých způsobů. Jde o cestu, kde se stírá hranice mezi krajinou a architekturou. V oblasti, kde se podle severské mytologie trollové proměnili v hory, dnes najdete designově čisté odpočívky, umělecké instalace i toaletu, která získala titul nejkrásnější na světě.
Architektura jako průvodce
Norský projekt Nasjonale turistveger vznikl s vizí přetvořit běžné okresní silnice v kulturní zážitek. Architekti, umělci i inženýři vytvořili podél osmnácti vybraných tras o celkové délce 2.240 kilometrů více než sto sedmdesát objektů – od vyhlídek po toalety – které mají jedno společné: uctivý vztah k místu a místním lidem. Silnice číslo 17, která se vine podél pobřeží Helgelandu, je považována za jednu z nejkrásnějších na světě. Časopis National Geographic ji zařadil mezi 101 nejkrásnějších vyhlídkových tras světa. A Lonely Planet mezi deset největších zážitků v celém Norsku.
Ureddplassen: potopená ponorka, beton a moře
Jednou z nejvýraznějších zastávek na trase je Ureddplassen, minimalistická architektonická vyhlídka s výhledem na moře a hory. Elegantní betonová stavba od studia Haugen / Zohar Arkitekter získala celosvětovou pozornost. Britský deník The Telegraph ji označil za „nejkrásnější záchodky světa“.
Přesto nejde jen o toaletu. Místo je zároveň památníkem padlých námořníků z ponorky Uredd a místem, kde v amfiteátru můžete v klidu pozorovat půlnoční slunce, polární záři nebo nekonečné vlny. Spojení architektury, funkce a krajiny se tu povedlo na jedničku.
Torghatten: hora s okem
Na opačném konci silnice č.17 se tyčí děravá skála Torghatten. Okružní stezka nabízí nejen pro Norsko typické výhledy na fjordy plné ostrůvků, ale i monumentální zážitek z průchodu 160 metrů dlouhým a 35 metrů vysokým otvorem ve skále – jako by člověk vstoupil do kamenné katedrály. Dnes sem míří nejen turisté, ale také architekti a krajináři, kteří oceňují jemnou práci s terénem. Zázemí, stezku i vyhlídky připravil Atelier Oslo AS ve spolupráci s krajináři ze studia Østengen og Bergo AS.
Trælvikosen
Padesát pět kamenů tvoří můstek vedoucí mořem na malý ostrov. Při odlivu uvidíte detaily písečného dna plného ryb, ulit a kamenů. S přílivem se vše mění, včetně vnímání celého prostoru. Místo doplňuje decentní infrastruktura – parkoviště, lavičky a stoly navržené ateliérem Snøhetta a krajinářskou architektkou Teou Kvamme Hartman.
Kde se najíst:
Hildurs Urterarium – určitě se zastavte v Tilremu nedaleko Brønnøysundu. Mají tu výbornou rodinnou restauraci s bylinkovou zahradou, interiéry ve stylu šlechtického loveckého zámečku a tradičními recepty předávanými po několik generací.
Alo Sandnessjøen – pravý opak Urteraia. Moderní restaurace v hotelu Scandic v přístavním městě Sandnessjøen. Nejvíce nás zaujala výborná humrová polévka s halibutem a tradiční norská polosušená ryba boknafisk.
Kde zastavit:
Raus Bryggeri – Kristian Sivertsen vaří v bývalé továrně na boty plzeňské pivo z českého chmelu. Na každé plechovce je unikátní příběh spojený s Helgelandem a nádherná fotka místní přírody.
Ledovec Svartisen – druhý největší a zároveň nejníže položený ledovec v Norsku. Ale musíte rychle, každý rok se ledovec vzdálí od moře o několik metrů.
Co zažít:
Kajaky – jak jinak se pohybovat po fjordech než na mořských kajacích. Jejich půjčovny jsou skoro všude. My jsme je vyzkoušeli v Glomfjodru a kromě nádherné přírody jsme se dozvěděli o válečné operaci Musketoon. V roce 1942 se tu vynořila britská ponorka, aby vyhodila do povětří místní elektrárnu.
Schody do nebe Vegatrappa – vystoupejte dva tisíce schodů na vrcholek hory na ostrově Vega. Odměnou vám budou nádherné výhledy protější horu, desítky malých ostrůvků a typický norský červený dům v dálce. Odvážnější si mohou troufnout vylézt po jištěné via ferrátě.
Jak se tam dostat:
Helgelandská část Nasjonale turistveger je dlouhá 423 kilometrů a spojuje ostrovy, fjordy a horské masivy. Trasu nejrychleji projedete autem, ale můžete vyrazit i na kole nebo vlakem. Po cestě vás čeká šest trajektů. Pokud chcete ale přijet autem až z Česka jako my, tak se připravte na brutálních pět tisíc kilometrů.
Více informací:
www.nasjonaleturistveger.no
www. visithelgeland.com
Krajina jako legenda
Helgelandské pobřeží je opředeno mytologií. Podle staré ságy pohoří Sedm sester tvoří mladé dívky, které prchaly před bohatým, ale starým nápadníkem. Když je dostihlo slunce, zkameněly a vznikla řada sedmi hor tyčících se nad mořem u přístavního města Sandnessjøen. Dále na jih najdeme horu Torghatten, známou otvorem uprostřed skály. Podle legendy tudy proletěl šíp odmítnutého trolla. Tyto příběhy sloužily nejen k pobavení během dlouhých zimních večerů, ale také jako starodávné GPS pro mladé vikingy. Mořeplavci díky legendě znaly do detailu tvary jednotlivých hor, a to jim sloužilo místo navigace.
Text: Jan Herget
Foto: Jan Herget, Carl Filip Olsson, Emil Sollie, Emilie Solbakken, Jonas Berglund, Kristoffer Mllevik, Lars Erik Martinsen, Marte Asland, Simon Fossheim, Terje Rakke, Ivar Kvaal, Visit Helgeland
Architektura v zemi, kde nic není náhodou
Dan Zohar: Nejkrásnější záchodky světa a umění stavět (skoro) nic
Může být záchod architektonickým manifestem? V Norsku ano. Architekt Dan Zohar navrhl minimalistické odpočívadlo na jedné ze scénických tras v Helgelandu. Projekt získal mezinárodní pozornost – a především uznání těch, kterým je určený, místních. V rozhovoru vysvětluje, proč je někdy nejtěžší nic nezkazit, jak to dopadne, když záchod chytne vítr, a proč architekt nemá být spasitel, ale tlumočník místa.
Jaký je norský přístup k architektuře na scénických trasách?
Nejde o architekturu pro architekty. Jde o přírodu. Víme, že turistů přibývá, ale nechceme přírodu ničit. Takže stavíme jen tam, kde je to opravdu potřeba. A jen tolik, kolik je nezbytné k tomu, aby bylo jasné, co je povoleno – a co už ne, kde můžete být a kudy jít, a kam už ne. Architekti mají tendenci stavět moc. Tady potřebujete disciplínu.
Vaše projekty působí jednoduše, ale jsou silné. Jak k nim přistupujete?
Jsou malé rozsahem, ale komplexní obsahem. Kromě turisty musíte myslet i na místní. Co je pro ně důležité? Co je jejich identita? Nesnažíme se přinést něco nového, ale ukázat to, co už tam je. Jako když vyleštíte perlu, kterou nikdo dřív neviděl.
Jak funguje výběr architektů?
Je to jako malá olympiáda. Předvýběr v rámci celé architektonické scény, krátká prezentace, přísná porota. Když vás vyberou, dostanete právo soutěžit o konkrétní místo. A to nejsou ledajaká místa. Často mluvíme o „posvátných“ místech norské krajiny. Projekt se potom rozvíjí ve spolupráci s mentory a místními obyvateli. Než vůbec začneme navrhovat, navštívíme místo, mluvíme s lidmi, posloucháme jejich příběhy, obavy i přání. Někdy je projekt v pustině, jindy přímo ve městě. Ale vždy je cílem přinést pocit sounáležitosti, vytvořit pracovní místa, podpořit hrdost. A architektura je ideálním nástrojem.
Když jste to místo viděli poprvé, jak vypadalo?
Krajina nás hned fascinovala – moře, kulaté kameny obroušené vlnami, a do toho ostré horské štíty. Tvarově jsme pracovali s kontrastem kulatého a špičatého, vertikály a horizontály, přílivu a odlivu. A do toho příběh – na dně leží norská ponorka z druhé světové války se 40 mrtvými, včetně britských tajných agentů. Existoval tam malý památník z 80. let, který jsme jemně zrekonstruovali a vsadili do celku. Část místa tvořila nedotčená příroda, a část už narušil člověk. Tu druhou jsme chtěli zakrýt a zároveň vytvořit hranici mezi přírodou a člověkem. Hranici, která je přesná, ale ne ostrá, ladí s krajinou i kameny kolem.
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší je přijít na nádherné místo a vědět, že to můžete jen pokazit. A lidé čekají, že to bude lepší. Takže si kladete otázku: co tu je, co není vidět? Jak to ukázat, aniž bychom to přebili?
Na malém prostoru jsme měli pět prvků: památník, betonové plato, amfiteátr, který slouží jako vyhlídka na polární záři nebo půlnoční slunce, servisní budovu s toaletou a technické zázemí, které jsme chtěli spojit do jednoho celku. Udělali jsme betonovou desku a z ní jen lehce zvedli část, kde je budova. Tím jsme rámovali pozadí s horami a přidali poloprůhledné sklo, které mění atmosféru podle denní doby a ročního období.
Při první návštěvě tu stálo sedm losů. Dron nám při focení odnesl pták. A jednou vítr s sebou vzal otevřené dveře i s celou stěnou. To je Norsko. Materiály jsme proto volili tak, aby dokázali vzdorovat místní přírodě a vyprávět náš příběh, i když zestárnou. Třeba místní kámen, který čas „okouše“, ale přitom zůstane krásný. Všechno jsme navrhli tak, aby to fungovalo, co nejúsporněji. Bez vody, bez elektřiny, bez slunce.
Čekali jste, že se projekt proslaví?
Ne. A nešlo o záchod. Mohla to být klidně autobusová zastávka. Šlo o to, jak architekturou posílit malou komunitu. Když jsme se ptali v místní hospodě, kolik tu žije lidí, odpověď zněla: „S vámi, nebo bez vás?“ Bez vás necelých dvě stě. S projektem jsme se kdysi dostali mezi finalisty World Architecture Festivalu, ale o to nám nejde. Největší uznání visí v místní hospodě – vedle kafe a losí klobásy. Na zeď si tam sami vylepili články z Daily Telegraph a Washington Post. Naší odměnou není titul, ale že na projekt jsou hrdí místní.
