Svou práci milují a vnímají ji jako svůj koníček. To, že mají zakladatelé investiční společnosti Yottabe, Alena a Jan Nekovářovi, k přírodě velmi blízko, dokazuje nejen činnost všech firem, které vlastní, ale i samotný způsob jejich života – mimo rušná města v obklopení svých dětí a zvířecích mazlíčků, ve staré chalupě, kde topí a vaří na kamnech. Svou skromnost ale čas od času prolomí sporty, jako je jízda na motorkách nebo terénním autem mimo silnice. V rozhovoru jsme si povídali o jejich cestě k založení Národního ústavu pro integrovanou krajinu, který pomáhá efektivně plánovat opatření v přírodě, nebo například o činnosti sesterské společnosti ADAPTO.space, která tato opatření uvádí do praxe.

Pro rozhovor jsme si vybrali obec Košice, u které jste nedávno revitalizovali mokřad, kde je v tuto chvíli třiadvacet tůní a zcela nová naučná stezka. Jak to tady vypadalo před tím?

Jan: Bylo to místo, kde byl před revitalizací zatrubněný pramen a klasické odvodňovací koryto z betonu. Podobných míst máme v České republice opravdu hodně, i proto nyní často dochází k odvodňování krajiny. Meliorace a odvodnění vznikaly na našem území historicky z důvodu získání zemědělské půdy, a díky tomu měly své praktické místo. Ale kvůli klimatickým změnám, které už nyní na vlastní kůži zažíváme v podobě střídání přívalových dešťů a extrémních veder, je třeba vodu do krajiny navracet. Je potřeba, aby voda neodtékala a k tomu nám slouží právě vodozádržná opatření a jiná opatření, která podporují dostatečnou biodiverzitu. Košice jsou jedním z typických míst, kde zmíněné procesy probíhají. Zde mají provedené úpravy přidanou hodnotu v tom, že přechází z louky do zarostlého údolí, ve kterém najdeme vysoké stromy. Navíc jsme tu nevytvořili jen tůně, ale obnovili jsme kompletně prameniště, ze kterého jsme udělali meandrovací potok protékající zmíněnými tůněmi.

Je to velmi čerstvá realizace. Jak se to tu v nejbližších měsících nebo letech začne proměňovat?

Jan: Jakmile začne růst tráva, tak se to tu začne zelenat a začnou se sem vracet přirozené druhy, které v těchto lokalitách žijí. Nejsem hydrobiolog, ani botanik, takže to nedokážu popsat detailněji a s odbornými názvy, ale z vlastní zkušenosti vím, že se nám daří do takových míst vracet čolky, různé druhy žab a třeba i vážky, které mám moc rád.

Zmínil jste, že nejste hydrobiolog, jak jste se tedy k takové činnosti dostal?

Jan: Jsme podnikatelé, a když jsme v životě zaznamenali první větší finanční úspěchy a přestěhovali se z města na venkov, začali jsme aktuální stav přírody více vnímat. Chtěli jsme vydělané finance vložit někam, kde je to třeba a došlo nám, že to nejvíce potřebuje právě krajina kolem nás. Začali jsme se jí tak více věnovat. Samozřejmě s tím přicházely i naivní představy. Založili jsme například neziskovou organizaci ochránců přírody. Sázeli jsme stromy a pak jsme zjistili, že tím problémy v krajině neřešíme. Uvědomili jsme si, že je potřeba se více zaměřit na systémové přístupy. Jak přistupujeme ke krajině jako takové a také na lokální státní správu jako takovou. Přišli jsme tehdy s Národním ústavem pro integrovanou krajinu, který se věnuje této systémové změně a jeho základním produktem je jednoduchý strategický dokument. Říkáme tomu klima-adaptační diagnostika, která obcím pomáhá zamyslet se nad celým systémem fungování krajiny, stanovit si priority v péči o krajinu, například jak podpořit zádrž vody, biodiverzitu, jaká území chránit či kde naopak je možné stavět. Vytvořili jsme tak efektivní a rychlý dokument, který pomáhá starostům lépe změny krajiny plánovat a řešit je dostatečně efektivně. Jenže poté se nám stalo, že nám začali volat starostové s tím, že jim ty námi navržené realizace nemá kdo udělat, a zda bychom jim i s tím nepomohli. A tak vznikla společnost ADAPTO.space, která se zabývá realizacemi krajinných revitalizací. V podnikání pokračujeme a také naše další firmy se snažíme zaměřovat na to, aby zanechávaly co nejmenší škody, a to nejen na krajině, ale celkově v prostředí, ve kterém fungují.

Alena: Zní to velmi jednoduše, založili jsme Národní ústav pro integrovanou krajinu a ADAPTO.space, ale byl to mnohaletý proces, a to zejména v pochopení, jak celý systém funguje, potažmo nefunguje. Zažili jsme velice blízké interakce, které nás dovedly k tomu, že jsme dokázali dané problémy pochopit. Na první pohled to vypadá, že problémem jsou zemědělci a obce nefungují tak, jak by měly, ale ve výsledku jsou všude lidé, kteří chtějí něco změnit a pak tu máme i skupinu těch, kteří nic změnit nechtějí a my se je snažíme naučit společně komunikovat a najít zlatou střední cestu. A to je podle mě to největší kouzlo. Jak jsem zmínila na začátku, zní to velmi jednoduše, protože ta největší práce není vidět. Není to totiž samotná realizace, ale jsou za tím hodiny a hodiny vyjednávání.

Jaká je hlavní činnost Národního ústavu pro integrovanou krajinu?

Alena: Hlavní náplní je diagnostika zranitelnosti z pohledu klimatické změny, návrhy systémových opatření a v neposlední řadě pomoc v komunikaci. Primárně se soustředíme na samosprávy obcí, kde je prostor změnit celé území, ale není to jen o tom. Velkou část tvoří zemědělci, kteří také potřebují pochopit, co mohou udělat v rámci všech omezení, která se na ně vztahují, a jak mohou systému přispět. A pak tu máme ty obce, které si v mnoha případech nejsou ani schopné představit, co je možné a jak by ta jejich krajina mohla vůbec vypadat. Klíčovou záležitostí pro nás je klima-adaptační diagnostika. Než se k ní ale dostaneme, musíme nasát atmosféru daného místa. Bavíme se s městem, družstvem i obyvateli a často se nám stává, že my jsme najednou nástrojem pro komunikaci obce a jejích obyvatel. Komunikační šum je tak mnohostranný. Je to nakonec takový centrální bod, kde se objeví shoda. Jeden nabídne kus pozemku, který z určitých důvodů nepoužívá a může poskytnout, druhý se k němu přidá a také něco nabídne. Řeknou si, že by bylo fajn, aby jim v těch místech fungoval ekosystém. Jedná se třeba o promáčená místa, která nemohou používat a potřebují z nich stáhnout vodu do patřičných lokalit. My jim přinášíme možnosti řešení, které na jedné straně podpoří zádrž vody a na straně druhé podpoří jejich výkon v hospodaření.

Dá se říci, že kromě osvěty máte na starosti i roli jakéhosi mediátora?

Alena: Přesně tak. Ten zmíněný dokument sice vypadá velice jednoduše, ale předchází mu hodiny a hodiny diskuzí. A také jsme zjistili, že ne všichni si se všemi rozumí. I z toho důvodu máme více specialistů. Někteří jsou odborníci na komunikaci se zemědělci, jiní rozumí například více obcím a dokážou s nimi komunikovat. Díky těmto spojením potom dokážeme najít shodu a podnikat první kroky. Všechno nejde udělat hned. Minimálně už z pohledu zákonů a živočichů. To, že se tůně zpravidla bagrují na jaře, má svůj opodstatněný důvod. Ekosystém musí fungovat a my musíme brát ohledy na živočichy, kteří v něm žijí. Existuje tu mnoho vlivů, které se navzájem prolínají a musí se potkat.

Jan: Dříve a do jisté míry i dnes je běžné, že se intravilán a extravilán řeší zvlášť. Vztahy se neřešily a neřeší téměř vůbec. Ale ještě nedávno nebyly tak velké přívalové deště, nedocházelo k tak velkým odtokům vody z krajiny. Stačí se podívat na to, jak mnoho obcí má v současnosti nastavenou kanalizaci na intravilánovou vodu a problém jim přitom často dělá extravilánová voda. A my, díky klima-adaptační diagnostice přinášíme zamyšlení nad problematikou. Ukážeme, kde leží kritická místa a navrhneme jim katalog opatření. Říkáme jim, že není třeba vše řešit betonem, ale existují opatření, která jsou blízká přírodě. Snažíme se tedy, aby si lidé začali uvědomovat souvislosti. V mnoha případech jsou levnější a efektivnější.

Jak celý ten proces tedy probíhá? Když se podíváme třeba právě na obec Košice. Jak to tady začalo? Kdo byl iniciátorem myšlenky?

Jan: V Košicích byla iniciátorem obec. V ideálním případě to probíhá tak, že se udělá klima- adaptační diagnostika. Vyberou se prioritní body a stanoví se priority, odkud začít. Nicméně diagnostika nám neřekne konkrétně, co se v daném místě má udělat. Je to pouze doporučení toho, co by se hodilo. Poté musí přijít další experti, kteří určí, jakou přesnou podobu budou ta opatření mít. Musí se udělat projektová dokumentace, aby se vše připravilo a pak teprve přichází na řadu realizace, ale to je už činnost ADAPTO.space. Ve většině případů celý proces iniciuje obec, která si uvědomí, že problémy spojené s ekosystémem je třeba řešit. Například na Vysočině se v uplynulé době často kácely lesy. Kvůli tomu vysychají přirozené zdroje vody. A to je například okamžik, kdy obce začínají tyto situace řešit. Nedávno se nám ozvala obec Čestlice, která řeší velkou developerskou výstavbu, ale chtějí spolu s ní zachovat v té oblasti pohodové žití. Nechtějí, aby beton vytlačil přírodu a snaží se najít mezi tím rovnováhu. V současné době přemýšlíme, jak zapojit naše služby v intravilánu obcí a měst. Existuje mnoho scénářů vývoje klimatických změn, jeden z nich například říká, že vody bude ubývat, a tak přemýšlíme nad možností, jak vytvořit přirozenou zásobu vody, tedy jak propojit extravilán a intravilán obcí a měst. V tomto případě je možné také využít například recyklace dešťové vody. V tomto ohledu je to výzva, protože u nás tento způsob není rozšířený, ale je to jedna z možností. A jak už jsme zmínili, snažíme se najít střed mezi přístupem lidí, kteří mají blízko ke krajině a těm, kteří na to pohlíží spíše technologicky.

A je velký rozdíl mezi lidmi, kteří se zabývají krajinou a těmi, co jsou spíše technologicky zaměřeni?

Alena: Ano, je. Máme takový příklad nedaleko od nás, kde bydlíme. Nad vesnicí je kopec a vždy, když je přívalový déšť, což se v poslední době stává velmi často, tak lidem v obci do sklepů stéká voda a bahno. Přišel tam technik a řekl, že je potřeba vytvořit dvoumetrovou prohlubeň, kterou voda odteče pryč. To sice zafungovalo, do domů voda už netekla, ale zároveň lidem začaly vysychat studny, protože ta voda tam už nedoteče. Díky hlubokému zářezu do krajiny se voda stahuje z velké plochy a okolní pole jsou suchá. Chybělo tam přírodě blízké opatření, které řeší zdroj, kde se to bere a dostane vodu pod kontrolu tam, kde je potřeba. Výsledkem by pak byla všestranná spokojenost. Voda by nedělala problém, studny by měly dost vody a pole by se nevysušovala.

Jan: Je to v podstatě fyzika kapaliny. Voda teče terénem a když to nerespektujeme, tak si zaděláváme na problém. Zmíněná technologická rýha, kterou v sousední obci vytvořili, bude za čtyři roky plná bahna, protože to není přirozený proces. Budou to muset znovu bagrovat a ztrácí to veškerý smysl.

Dá se říci, že k vám chodí ve většině případů zájemci ze samospráv?

Alena: Takhle se to říct nedá. Chodí za námi i zemědělci, zatím spíše ti drobní, kteří řeší problémy na svých pozemcích. Potřebují pro svůj pozemek najít vhodné řešení, aby vše fungovalo. A občas k nám chodí i obyvatelé ze vsí, kteří si neví rady, jak komunikovat se samosprávou a máme i zákazníky mezi velkými zemědělskými družstvy. Příkladem může být ZD Černovice u Tábora.

Modrozelená infrastruktura je tématem i současného realitního developmentu, zvláště u rozsáhlých developerských projektů. Děláte i v této oblasti poradenství?

Jan: Jsme schopni pomoci s klima-adaptační diagnostikou a vztahu zástavby s krajinou Každý dům nebo zástavba je zásahem do krajiny. Když se na to podíváme pouze v hranici území, tak se to chová jinak, než když se na to přijde podívat ekosystémový specialista, který to dokáže zasadit do širší krajiny. Výsledek je potom významně lepší. Přináší lepší hospodaření s vodou, lepší životní pohodu. Protože zeleň, ať chceme nebo ne, nám dělá život lepším. A my jsme schopni s tímto pomoci. Máme pár příkladů, kdy jsme vyhotovili klima.adaptační diagnostiku na malé území zástavby s ohledem na širší souvislosti území a díky níž architekt změnil projekt. Dnes k nám zadavatelé chodí a radují se, že se na jejich pozemku daří květinám, létá jim tam hmyz a vy vidíte, že jim vaše práce do života přinesla pestrobarevnost.

Mluvíme tu o klima-adaptační diagnostice, jak si ji můžeme představit? Jak probíhá v praxi?

Jan: Vezmeme území, na kterém diagnostiku plánujeme dělat. Promluvíme s tamními stakeholdery, kterými jsou například zemědělci, velké podniky, které třeba mají v tom místě nevyužívané plochy, promluvíme s obyvateli. Pořádáme veřejná setkání, která, nutno zmínit, bývají občas dynamická. Nejdříve to probíráme na osobní úrovni a poté svoláváme všechny najednou a diskutujeme, abychom dokázali vystihnout všechny potřeby. Následně si spolu sednou naši specialisté, kteří se na to dané místo podívají ze všech úhlů, zhodnotí zranitelnost ke klimatickým změnám, identifikují kritická místa a navrhnou typy opatření vhodná pro daná místa tak, aby se zabránilo přehřívání krajiny nebo rychlému odtoku vody, čímž se sníží míra zranitelnosti. A díky tomu zástupci dané obce více chápou všechny procesy a souvislosti. Pochopí, do čeho se vyplatí investovat a my jim tím pomáháme utrácet peníze efektivně a učíme je spolupracovat, což je zásadní věc. Právě díky rychlosti a cenové dostupnosti je klima-adaptační diagnostika výborným nástrojem pro řízení rozvoje obce. Starostové jsou rádi, že jsou diagnostiku schopni platit ze svých běžných rozpočtů a nemusí na to využívat administrativně náročné dotační nástroje. Jde to rychle a není třeba na nic čekat.

Alena: Chtěla bych doplnit další klíčovou věc. Naše krajina má historii a v té historii je spousta informací, na které se stačí podívat. Ne vše jde obnovit do původní podoby. Musí tam být funkčnost a naše diagnostika neřeší pouze kritické body, ale zachovává právě tu funkčnost, aby se lidem dobře žilo. Aby se tam dalo pěstovat, byl tam dostatek potravy, a aby se zároveň nezapomnělo na biodiverzitu, protože náš organismus ji potřebuje. V historických mapách je to všechno poměrně dobře čitelné, tudíž jdeme hodně do historie a původních profilů.

Jan: Ty historické souvislosti vedou mnohdy do vzdálenější doby, než my si dnes vůbec jsme schopni představit. Víme, že tady byl les a zde mokřady a když jsme začali s osídlováním, tak jsme museli kus vypálit, abychom mohli na tom místě postavit obydlí nebo založili ornou půdu. Díky tomu, že jsme například vypálili les nebo vysušili mokřady, nám vzniklo obyvatelné místo. Vezměte si jen názvy měst, jako jsou Žďár nebo Ždírec. A tím, že lidí přibývalo, tak se to celé zintenzivnilo. Není to jen o posledních padesáti letech, meliorace se dělaly už za první republiky.

Spousta lidí má pocit, že v současnosti napravujeme chyby socialismu, kdy ty meliorace byly skoro zaklínadlem, řešením pro všechno. Dělaly se obrovské pole a lány. Vracíme se dnes před toto období?

Jan: V některých aspektech určitě ano. Posledních padesát let přineslo zejména velké lány, a tím se veškeré problémy znásobily. Zrušily se meze a remízky, čímž se ztratila diverzita. Kupilo se to. Dnes řešíme problém nejen uplynulých padesáti let, ale jako společnost se vyvíjíme a dospěli jsme do okamžiku, kdy je třeba se zamyslet a přehodnotit naše životy, protože takto žít dál nemůžeme. Musíme to změnit, pokud chceme i nadále žít v živé krajině.

Alena: Mnoho opatření, ke kterým se dříve přistupovalo, nebylo původně nefunkčních, ale časem svou funkčnost ztratila, takže je třeba se na to dívat i z tohoto pohledu.

Vnímáte, že se za poslední roky situace ve vztahu k životnímu prostředí razantně změnila nebo je to spíše změna pomalá?

Alena: Myslím si, že čím dál více lidí si všímá toho, že něco nefunguje. A čím dál více lidí má tendence něco s tím udělat. Existuje podle mě více lidí, kteří tu iniciativu dotáhnou až k tomu, že nejen zasadí strom, ale vytvoří i tůni nebo obnoví rybník. Ta snaha tu je. Druhá věc je, co systém umožňuje. Vnímám, že existují více třecí plochy.

Jan: Stát je pomalý. Sice hovoří o důležitosti a moc dobře ví, co bychom měli udělat, ale je tu spousta třecích ploch, které nejsou na místě. Jako příklad bych uvedl např. zrušení části meliorace a následné obnovení toku. Stát povolí úpravu, vlastník si ji musí zaplatit, a stát ještě nárokuje úhradu zničené meliorace. Tyto částky nejsou malé a investičně to komplikuje samotné úpravy. Zkrátka ne vše na sebe navazuje. Naštěstí se daří i nacházet úlevy, kdy stát je ochotný odstoupit od tohoto požadavku, ale stojí to mnoho času vše vyjednat a musíte potkat někoho, kdo má rozum na svém místě. Ideu bychom měli, ale realizace jdou ztuha.

Jaký je na to recept?

Jan: Mluvit o tom. Osvěta. A další věc je komunikace se státem. My jsme v pracovních skupinách, na které chodí naši experti a vysvětlují na Ministerstvu životního prostředí, proč jsou určité kroky důležité, a k čemu nám budou do budoucna prospěšné. Je to součástí naší práce. Zrovna nedávno jsme měli konferenci Cesta vody, která sdružuje odborníky, čímž získáváme materiál, který můžeme veřejnosti předávat. Ta práce na pozadí je mnohem složitější, než to vypadá.

Alena: Máme naštěstí hodně angažovaných kolegů, kteří jsou ochotni věnovat tomu spoustu času. Je to proces, krok za krokem. A když se věc zadaří, je to obrovská satisfakce. Důkaz toho, že to má smysl a jde to.

Máte za sebou nějaké realizace fungující již delší dobu, u kterých si říkáte, tak to se nám povedlo?

Jan: Mám rád tůně v Černovicích. Byla to naše první práce a bydlíme i kousek od nich, takže se tam rád chodím dívat. Udělali jsme tam ukázkové tůně, aby všichni viděli, jak to v praxi vypadá. Jsou tam už druhým rokem a začíná se tam už i něco dít. Tůně začínají být přirozenou součástí krajiny a přestává tam být vidět naše stopa. Celkem jsme revitalizovali už desítky hektarů. A i tu diagnostiku jsme dělali na poměrně velkém území. Dostali jsme se i mimo Česko, a z toho mám mimochodem velkou radost. Pomáhali jsme společnosti Kofola na Slovensku v Rajecké dolině, kde se čerpá stolní voda Rajec. Radili jsme, jak celou tu oblast udržovat.

Alena: Já to asi nemám místně. Mě nejvíc těší spokojení lidé. Ať už je to kdokoliv, třeba náš specialista, který přijede nadšený, že se něco povedlo, nebo nadšený starosta, který chápe, co má s územím udělat a má něco, o čem může s obyvateli hovořit. To jsou pro mě střípky, které mě hřejí.

Kde vidíte budoucnost své práce? Zůstanete u toho, co děláte nebo plánujete i něco nového?

Jan: Hodně řešíme intravilán a vodu na bazény a zda v souvislosti s tím existují nějaká opatření, která by lidem pomohla s vodou lépe nakládat. Druhá věc, kterou teď finišujeme, je spolupráce s Farmářskou školou. Chceme vytvořit přímo obor, který se bude věnovat tématům krajina versus zemědělství. Přijde mi, že tím se i naše činnost dostane do výukového prostředí. A také nás oslovili ze zahraničí. Pojedeme na německou farmu, která si nás pozvala a chtěla by od nás pomoci s ekosystémem. Já rozhodně nechci zůstávat jen v České republice a nechci zůstávat jen u základních řešení. Pomoci krajině považuji za svou občanskou povinnost. A i proto řeším, zda nezačít s diagnostikou i u malých staveb typu rodinných domů.

Alena: V rámci vývoje řešíme i měření, protože je skvělé se podívat, co se v dané lokalitě ve skutečnosti stane. Kolik vody se zadrželo, o kolik stupňů je v oblasti chladněji a podobně. A my se pomocí měření můžeme zároveň vyvíjet a navrhovat lepší a efektivnější opatření pro dané typy krajiny. Tento rok začneme měřit na prvních pilotních lokalitách a pevně věřím, že příští rok už budeme mít první škálu produktů.

Text: Kateřina Ehrenbergerová

Vizualizace: archiv Eva Le Peutrec

Foto: Yottabe

Mohlo by vás zajímat