Pozemek, na kterém stojí dům Jana Dostála u Olomouce, působí, jako byste vkročili do bývalého kamenolomu. Je to místo ze světa fantazie, kde se příroda i lidská představivost spojily v jednom. Sauna, která se nachází na nejvyšším místě zahrady, jako by držela nad pozemkem hlídku a bedlivě sleduje vše, co se děje dole. Vířivka, pevně usazená na vysoké kovové noze, připomíná malé dračí hnízdo. Nyní pod ní vzniká bazén a v budoucnu prý dorazí i dva oceloví draci. Právě v tomto prostředí, mezi fantaskními stavbami a monumentálními sochami, začíná náš rozhovor s jedním z nejvýraznějších současných českých sochařů. Díla Jana Dostála, inspirovaná přírodou a organickými tvary, už dávno opustila Moravu a našla si své místo ve veřejném prostoru i prestižních galeriích doma i v zahraničí. Světovou pozornost získal mimo jiné plastikou Mrak, která v roce 2020 zdobila český pavilon na Expo v Dubaji. Během let pracoval s hlínou, dřevem i kovem, ale právě kov se stal jeho celoživotní vášní. „Je tvárný a vydrží navždy,“ říká, když nás po návštěvě domu zavede do svého rozlehlého ateliéru, který se spíš podobá velké dílně plné nářadí, strojů, vysokozdvižných vozíků a jeřábů.

Když jsme u vás byli naposledy, ještě tu nebyl bazén a teprve se dokončoval podstavec pod vířivku. Co všechno tu plánujete?

Naším nejbližším cílem je nyní dokončit jezírko, které by mělo působit naprosto přírodně. S rybičkami, rostlinami a decentním podsvícením se stane vodním prvkem domu. V domě již pracujeme s ohněm, nyní přidáváme vodu, tedy další ze živlů, a do budoucna by zde měl vyrůst sedmnáctimetrový kruh, na kterém budou stát dva draci. Ti budou v symbolickém dialogu o své hnízdo, které bude tvořit právě vířivka. V delším horizontu plánujeme vznik domu v horní části pozemku, který by měl být plnohodnotný, s dostatečnou obytnou plochou, ne jako náš stávající „tiny house“. Zatím hledáme koncept a postupně přidáváme čím dál více odvážnějších nápadů. Hodně nás inspirují přírodní kameny a rádi bychom jich do interiéru dostali až čtyřicet tun, ať ve formě zdí nebo velkých valounů přímo v obýváku. Nadchla nás představa svařené konstrukce, která bude zároveň držet dům i masivní kameny, a vytvoří tak dojem vlastních skal uvnitř domu. To je teď jedna z vizí, nad kterou přemýšlíme.

Přírodních kamenů tu máte spoustu. Vypadá to dokonce, že dračí hnízdo vzniká uprostřed lomu, ale původně to byl prostě jen svažitý pozemek. Je to tak?

Celé to vzniklo docela zajímavě. Pozemek jsem našel v době mého pobytu v Dubaji, kde jsme v rámci EXPO 2020 tři měsíce realizovali velký projekt z nerezu. Po večerech ale nebylo moc co dělat, cítil jsem, že se chci posunout a začít žít někde v přírodě. A tak jsem brouzdal po internetu po realitách v okolí Olomouce a narazil na tenhle pozemek. Bylo k němu asi osm fotek, ze kterých se nedalo skoro nic vyčíst, nějaká zimní scéna, kopce, zarostlý terén a nedávalo to vůbec smysl. Každý jiný pozemek byl na fotkách jasný a přehledný, ale tenhle byl označený jen jako „atypický pozemek“. A právě tím mě zaujal. Byla to v podstatě láska na první pohled, ačkoliv jsem nevěděl, co tam reálně je. Po návratu z Dubaje jsem si ho znovu dohledal a s nejlepším kamarádem se na něj jeli podívat. Bylo to zvláštní, přišli jsme tam, pozemek byl za plotem, nikdo nikde, a tak jsme přelezli dovnitř a chodili si tam v úplném tichu. Vystoupali jsme nahoru a já se ho ptám: „Tak co myslíš?“ A on říká: „To je úplná hrůza, ale pro tebe ideální pozemek.“ A já to cítil úplně stejně. Do měsíce se mi podařilo ho získat. V té době jsem ještě netušil, že tam jsou všude kameny. Od dětství kameny miluju. Fascinují mě skály a lezení po nich. Až později přišel bývalý majitel, který dnes žije naproti, a říká: „Možná tady pod tím budou velké šutry. Teď je to zasypané hlínou, ale když se trochu kopne bagrem, něco se může objevit.“ Nejdřív jsme to zkusili malým bagříkem, velmi opatrně, aby se nic nezřítilo. Nakonec se z toho stala víc než dvouletá práce, ve které jsme odvezli kolem sedmi set tun hlíny a postupně objevili ukrytou skálu. Jsme tak trochu archeologové, pořád hledáme, kde se ještě něco ukáže.

Mluvil jste o dialogu dvou draků. Kdy se do toho projektu plánujete pustit a jak to celé bude probíhat? Zdá se, že to bude ohromné dílo.

Na tak velkou sochu už je potřeba stavební povolení. Musel se na to podívat statik, který potvrdil, že je projekt reálný. Teď nás čeká kolečko schvalování, aby obec věděla, co má vzniknout, a mohla to oficiálně odsouhlasit. Pokud půjde vše podle plánu, příští rok bychom mohli začít postupně realizovat první kroky. Odhaduji, že to bude dílo na tři až čtyři roky. Má to být i způsob, jak vyplnit plonkové období v ateliéru, i když letos se tedy žádné takové nekonalo. Nicméně pořád vnímám tuhle sochu jako velký projekt, který nám dá práci i inspiraci na dlouhou dobu dopředu.

Zmínil jste EXPO v Dubaji, kde jste zrealizoval dílo, které se hodně proslavilo. Nyní pracujete také na několika zajímavých projektech, jako je například Čáp pro čápa. Kde hledáte inspiraci a jak pracujete se zadáním od klientů? Určujete si vy, co vytvoříte?

Čím dál tím více mi klienti nechávají úplně volnou ruku, za což jsem opravdu rád. Většinou to funguje tak, že přijdou do ateliéru. V poslední době je raději zvu rovnou k nám domů, protože hala v ateliéru je dost surová a pro některé klienty je těžké si v ní představit, jak bude socha působit v přírodě. Dům funguje daleko komplexněji a lépe ukazuje, jak moje věci zapadají do prostoru. Nicméně uznávám, že doma je to trochu úlet a pro běžného klienta to nemusí být úplně to, co čeká, ale právě v tom spatřuji tu sílu. Navíc dnes už nemusím nikoho přesvědčovat, že něco jde, nebo nejde. Klienti přijdou a když se jim to líbí, tak si rovnou dílo objednají. Pak většinou následuje fáze, kdy mi nafotí prostor, ve kterém by chtěli objekt mít. Poté přijde zadání, které je někdy složitější, jindy volnější. Někdy je to jen požadavek v jedné větě, jako tomu bylo třeba u Čápa. U něj to byla úplná svoboda. Zadání znělo: „Potřebuji tyčku, na kterou se dá čapí hnízdo, a musí mít sedmnáct metrů.“ Vytvořil jsem tedy organickou konstrukci, takovou excentrickou „liánu“ vinoucí se nahoru a nesoucí hnízdo. Druhý návrh byl úplný úlet, stylizovaný sedmnáctimetrový čáp, který má na hlavě své vlastní čapí hnízdo. Investor se do té vize zamiloval a šel do toho naplno. Celý proces, od první skici až po umístění sochy jsme zvládli za čtyři měsíce. Bylo to šílené tempo, ale nešlo to jinak, protože termín neurčovali lidé. Bylo to dané přírodou, čáp se vrací do svého hnízda v daný termín.

Vaše sochy mají jedinečný rukopis. Pracujete s ocelí, kterou různě deformujete, ohýbáte. Jak jste se k téhle technice dostal?

Teď se hodně věnuji rotovaným tvarům, které tvoří asi osmdesát procent mé současné tvorby. Dostalo se to ke mně úplnou náhodou. Potkal jsem majitele jedné olomoucké firmy, která se zabývá pálením tvarů do kovových plechů a uvažovali jsme o spolupráci. Chtěl, abychom společně vytvořili něco, na čem by bylo vidět pálení v praxi. Napadlo mě tehdy pracovat se soustřednými kružnicemi, třeba dvoumetrovými, které by se po pěti centimetrech zmenšovaly, a pak by se celý tvar roztočil. Pro majitele to ale bylo úplně nepochopitelné. Pořád chtěl, aby to bylo ze dvou plechů, zatímco já jsem trval na tom, že to musí být jen z jednoho, bez odpadu. Opakoval, že to nejde, protože stroj potřebuje průpal a různé technické náběhy. Já ale věřil, že to možné je a nedalo mi to. Jedno odpoledne jsem si vzal ruční plazmu, v ateliéru si nakreslil kružnice a jednoduše je vypálil. Nebylo to složité. Když jsem pak ten tvar rozevřel a poslal mu fotku, přestal se mnou úplně komunikovat. Ale díky tomu nápadu a pokusu jsem měl důkaz, že princip funguje. Začal jsem tedy obcházet další firmy, jestli by někdo dokázal upravit svou technologii tak, aby to fungovalo podle mé představy. Až u třetí firmy jsem narazil na kladnou odezvu z Frýdku-Místku, z které nyní téměř každý týden na dva dny zaměstnávám jejich laser.

Kromě laserového vypalování používáte i svářečky. A pouštíte některá díla z jeřábu z několikametrové výšky, což bylo v rámci vaší vysokoškolské práce. Pracujete takto ještě dnes?

Teď už je to jiné. Mám zázemí, zkušenosti i důvěru, takže je daleko snazší posouvat hranice a hledat technologie na míru pro úplně nové věci. A ano, jedna z mých oblíbených technik je silová deformace. Celé to začalo kdysi nápadem, jak by to asi vypadalo, kdyby se něco opravdu těžkého pustilo z velké výšky. Domluvil jsem si jeřáb a vymyslel speciální spouštěcí mechanismus. Jenže problém je, že všechno, co se zavěsí na jeřáb, je konstruované tak, aby se nikdy neuvolnilo. Jeřábník mi tehdy navrhoval, že mě zvedne v koši a já přeřežu textilní úvazek nad objektem, ale do toho jsem opravdu nechtěl jít. Tak jsme nakonec vyrobili hák s dálkovým uvolněním přes horolezecké lano. Byl to neuvěřitelný zážitek. Vzali jsme šestimetrový jehlan a pustili ho z padesáti metrů. Pět metrů nad zemí už měl takovou rychlost, že to působilo jako autonehoda. Jenže vy u toho stojíte a vidíte tu brutální energii dopadu na vlastní oči. To se běžně zažít nedá. Byla to tehdy školní práce. Hodili jsme jehlan z padesáti metrů třikrát a jehlan se tvaroval právě tím, jak se deformoval při dopadu na kovovou plotnu. Časem mi to ale přišlo moc nahodilé, neřízené, a tak jsem začal hledat jiné způsoby deformace. Stáčení, lisování, mačkání kovu. Postupně jsem surové rány začal kultivovat a hledat v nich tvar. Fascinuje mě pracovat s materiálem tak, jak to ještě nikdo předtím nedělal. Nejen deformovat, ale třeba i implodovat, nasávat dovnitř, zkoušet úplně nové postupy. I moje diplomka byla o síle. Hrál jsem si s tahokovem. K deformaci se dnes dostanu jen občas. Například teď mám v plánu rotovat velký kvádr, zhruba deset metrů vysoký, který se po stočení smrskne asi na šest metrů. Nad tím, jak to realizovat, ještě přemýšlíme. Pravděpodobně to budou muset zvládnout dva jeřáby a nějaký obrovský stroj, který to potáhne, aby se kvádr skutečně dokázal rotovat. Odhaduji, že celé vymýšlení technologie zabere ještě zhruba tři měsíce. Velmi mě baví si nejdříve stanovit cíl a teprve potom hledat technologii, jak vše uskutečnit. Většina lidí to dělá opačně, ale pak je to podle mě moc přízemní. Když už za mnou stojí hotové práce a nějaké portfolio, firmy daleko snáz slyší na větu: „Hele, pojďme zkusit úplně něco nového, co se na tom stroji ještě nikdy nedělalo.“ Samozřejmě jsme opatrní, aby se nic nezničilo, ale dřív, když jsem přišel s nějakou šílenou myšlenkou, nikdo to nechtěl dělat. Brali mě jen jako mladého blázna.

Společně s vaší ženou vyrábíte i šperky z oceli. Jak jste se k tomu dostali?

Šperky tvoří zhruba dvacet procent mé současné práce. Už dřív jsem dělal prsteny a náramky a byl o ně velký zájem, ale v určitém momentu jsem přestal a soustředil se na velké projekty. To se změnilo, když jsem potkal Lauru. Je nesmírně manuálně zručná a chtěla dělat taky něco vlastního. Navrhl jsem jí, abychom začali společně tvořit šperky. Začali jsme prsteny a pak jsme přidali náhrdelníky. Došlo mi, že můžeme využít moji technologii rotace. Je úžasné, jak si člověk může hrát s měřítkem. Jednou udělám osmimetrovou sochu, podruhé náhrdelník o šesti centimetrech. Přitom je to pořád ten samý princip, jen jiná tloušťka materiálu. Na vernisážích soch teď už vždy vystavujeme i šperky. Hodně návštěvníků si nedokáže představit dvoumetrovou sochu na zahradě, ale šperk si vezmou rádi, a mají tak něco ode mě. Je skvělé vidět, jak jim to dělá radost. Druhá rovina je osobní. Je krásné, když můžete tvořit s někým, koho milujete. Není to solitérní práce jako u velkých projektů, kde rok hledám cestu, jak sochu uskutečnit. Šperky jsou hravé, volné, společné. Je to takové naše malé „dítě“, které spolu kultivujeme, a právě ta hravost je na tom nejvíc osvobozující. Minulý podzim mě napadlo, že bychom mohli udělat módní přehlídku. A za čtrnáct dní jsme ji uskutečnili. Vymysleli jsme několik kousků, což byly v podstatě malé svařené sochy jako přívěšek. Diváci to mohli tedy vnímat jako šperk i jako samostatnou sochu na podstavci. Reakce byly úžasné. V kombinaci s hudbou, pohybem, energií. Aktuálně nás čeká další přehlídka, tentokrát v Chorvatsku, v rámci výstavy v Makarské. Bereme to celé jako vedlejší projet, který nás ale moc baví. Je fascinující vidět, jak lidé šperky nosí, jak se pohybují mezi lidmi, jak interagují, na rozdíl od statické sochy v zahradě. Vzniká tím celistvější svět.

Architektura je další odvětví, se kterým se často setkáváte. Architekti vás oslovují, abyste doplnil jejich realizace o sochy. Jak se vám s nimi pracuje a jak pracujete s tím, aby socha korespondovala s jejich architekturou?

S architekty mě pracovat baví, a obzvlášť v současné době. Právě teď je totiž období, kdy se začínají tvořit opravdu zajímavé domy. To, co by třeba před dvaceti lety nebylo možné, je dnes realitou. Je na to energie a investoři chtějí vize a unikátnost, což je ideální okamžik, kdy může vzniknout opravdu povedená socha. S architekty je nejlepší spolupracovat již během návrhu domu, protože hotový dům už se sochou špatně integruje. Hodně mě baví, když sochy různě prorůstají domem, zavěšují se jako těžké objekty nebo když je dům během stavby připravený na to, že tam něco vznikne. Je to o dlouhodobé vizi. Myšlenka se drží a dům pak působí úplně jinak. Postupně se čím dál více ozývají architekti, kteří si uvědomují možnosti, které dnes materiály a technologie umožňují. Na Instagramu je spousta příkladů projektů, které se zdály nemožné, a přesto se ukazuje, že se dají nakonec zrealizovat. Třeba dvacetimetrová socha na střeše domu nebo převislá přes celý dům. Ta svoboda při spolupráci s architekty je naprosto úžasná. Když se spojíme, můžeme vytvořit opravdu něco unikátního.

Je to tedy hodně o vzájemném dialogu?

Určitě je to o dialogu, a také o nějaké vizi a komunikaci. O tom, čeho chceme společně dosáhnout, co by měl vnímat člověk, který bude v tom domě žít, nebo který tam bude chodit do práce. Jak moc by to mělo na člověka působit, jestli něžně, nebo jestli to má vzbudit silný zážitek. Všechno je to o komunikaci. O tom, jak taková myšlenka vzniká a jak ji společně formujeme.

Jak jste se k sochařině vůbec dostal a co vás na ní baví nejvíce?

K sochařině jsem se dostal ve třeťáku na střední škole. Studoval jsem na cizojazyčném gymnáziu, kde jsme ani neměli hodiny výtvarky. Moje máma tehdy domluvila návštěvu sochařského ateliéru Jiřího Fingera v Olomouci. V tu dobu mě ale spíše bavilo chodit na party než na hodiny keramiky, umění šlo úplně mimo mě. Jenže když jsem stál v tom ateliéru, tak jsem v tom najednou viděl mnohem víc. Nešlo jen o to vyrábět sošky, ale do té pece se dá vložit něco mnohem většího. Vůbec jsem to nechápal, nebyl jsem na to zvyklý, vše působilo velmi svobodně. Zvolíte postup, který vám vyhovuje. V té době jsem začal modelovat, což mě velmi bavilo. Zjistil jsem také, že to není jen o hlíně a začal jsem svařovat. Probouzel se ve mně tvůrčí duch. Jako maturitní práci jsem vytvořil velkého dřevěného anděla. Byla to sranda. Do té doby jsem se setkal maximálně se špalkem, ale ten anděl měl dvacet metrů a dvě a půl tuny. Neměl jsem ani prostor, kde tvořit a nevěděl jsem jak. Domluvil jsem se tehdy se známou, že bych mohl využít její zahradu. Byl jsem mladý, bylo mi sedmnáct let. Anděla jsem nakonec vysekal asi za čtrnáct dní. Nicméně se dřevem se kvůli spojům pracuje špatně. Kdybychom měli pětimetrové stromy v průměru, tak by to bylo jednodušší a asi bych více soch dělal ze dřeva. Spoje se musí dělat přes šrouby, a to není ve výsledku tak hezké. První sochou, kterou jsem svařoval, byla socha Klára do Velkého Týnce a od té doby se kovu držím. Fascinuje mě. Co člověk udělá, to drží. Navíc si mohu hrát s těžištěm, je to úžasný materiál.

S ocelí pracujete téměř výlučně. Vracíte se občas i ke dřevu, hlíně nebo sádře?

Ke dřevu jsem se zkoušel vrátit asi dvakrát. A i když mám více zkušeností, více strojů i technologií, vždycky narazím na stejný problém. Spojování materiálu je u dřeva velmi složité. Navíc se člověk nadře a stejně to časem shnije. Když ale pracujeme s nerezem, je to prakticky nesmrtelné. V současnosti zhruba třicet procent mých prací je z nerezu a sedmdesát z oceli. Celá výroba se přesunula na corten, což je plech, který si sám vytváří ochrannou patinu korozí. Tím pádem socha vydrží dlouho, navždy. Takže i když je práce náročná, přežije cokoliv.

Máte nějaký sen, který byste chtěl zrealizovat?

Nyní je mým hlavním snem vytvořit si dračí doupě a vyrobit dva pořádné draky, protože je miluji odmalička a pevně věřím, že se mi to podaří. Draci se objevují ve starobylých mýtech napříč kulturami a mají něco symbolického, což mě pořád láká. Dalším snem je postavit velký dům. Když jsem si kdysi dělal vlastní projekty, tak to bylo takové zahřívací kolo. Tehdy jsem vůbec netušil, jaké jsou ve stavebnictvích nároky. Vždycky se říká, že třetí dům je ten nejlepší. A já chci opravdu velký dům. Co se týče soch, tak si myslím, že jsem si splnil sen už na EXPO 2020. Vnímám, že teď můžeme dělat stále větší a odvážnější věci a určitě se do nich brzy pustíme, ale především mě baví život, který teď žiji. To je vlastně můj sen. Mám úplnou svobodu. Dělám, co mě baví a skoro celé dny si hraji. Je to jedno z mála opravdu svobodných povolání, a to si užívám. Snažím se být i dost inovativní v technologii. Vymýšlím nové postupy. Jednak pro zrychlení celého procesu, a také proto, že čím víc mám strojů, tím odvážněji mohu pracovat s materiálem. A to mě baví. Myslím si, že jako jeden z mála lidí v Evropě pracuji s kovem a sochou v takovém měřítku. Je to unikát a na celý proces vždy osobně dohlížím. Většinou, když někdo vytvoří dvacetimetrovou kovovou sochu, tak udělá dvoumetrový model a předá to firmě, která vše na milimetry postaví. Moje vize je jiná. Když se modeluje, tak nejlepší práce vzniká už v hlíně. Pak následuje několik dalších kroků, ale s každým tím krokem se něco ztratí, proto dohlížím na celý proces. Můžu dílo kdykoliv upravit, jemně pozměnit tvar nebo proporce. Podrobné výkresy skoro nikdy nemám. Většina obrovských soch se totiž tvoří intuitivně. Díky tomu výsledná socha často překročí původní model a je o něco dál. A to je přesně to, co mě na tom fascinuje. Můžu kdykoliv něco změnit, posunout, potkat se s architektem a diskutovat, zda by něco nešlo jiným směrem. Když práce není strnulá a rigidní, prodlužuje to život samotné sochy a dává jí dynamiku a energii, kterou by jinak nikdy neměla.

Když mluvíte o inovacích a technologiích, všimla jsem si, že modelujete ve 3D.

Dříve jsem 3D programy nenáviděl, tvrdil jsem, že se vše má dělat rukama, ne laserem. Vždy jsem vzal plech a vše si nařezal. Postupem času jsem ale zjistil, že navzdory mé averzi k počítačům některé věci ručně jednoduše udělat nejdou. Díky moderní technologii ale můžeme dělat křivky a daleko lépe si s tím hrát. V dnešní době je to jednodušší a dost velké procento věcí dělám nyní ve 3D programech. Kdyby ne, tak bych nad tím trávil mnoho času, a navíc, jak mi práce přibývá, bylo by to hodně složité. Pomáhá mi to i snižovat nároky na tělo, trochu si díky technologiím odpočinu.

Tvorba představitele současné mladé domácí sochařské scény Jana Dostála (*1992) budí svou originalitou a monumentálností pozornost. V posledních letech se jeho díla stále častěji stávají součástí veřejného prostoru, dominují parkům a náměstím českých a moravských měst, vypínají se ve volné krajině. V mezinárodním kontextu na sebe olomoucký sochař, absolvent Fakulty výtvarných umění VUT v Brně, upozornil plastikou Mrak pro světovou výstavu EXPO 2020 v Dubaji. Tato realizace mu otevřela cestu do zahraničních galerií.

Dostálův umělecký výraz čerpá nejen z bohaté imaginativní schopnosti, sochařské citlivosti, ale také z invenční technické vynalézavosti. Zcela zásadní byla pro začínajícího autora volba materiálu – oceli.  Imaginace a osobitý způsob vidění jde v jeho případě ruku v ruce s touhou experimentovat, hledat nové technologické možnosti a řešení stále složitějších ocelových instalací. Zároveň se Janu Dostálovi daří docílit ve svých velkoformátových a několik tun vážících plastikách složité vnitřní konstrukce zcela osobité estetiky, definované vnitřním napětím mezi tíhou a surovostí na jedné straně, elegancí a křehkostí na straně druhé.   

Sochy vznikají přirozeně. Materiál někdy podrobuje náhodné, samovolné deformaci. Proces hledání výsledné formy díla zakončuje na samotném místě instalace, v citlivém propojení s okolním prostorem. Barevnost soch je utlumena, zužuje se na přirozenou barvu použitých kovů –nerezové nebo cortenové oceli. Od barvy se pozornost přesouvá k povrchové struktuře díla, která vybízí k haptickému kontaktu. Absence hmoty objekty odlehčuje. Ocelové vrstvy, linie a prvky autor kroucením, přidáváním a odebíráním hmoty rytmizuje do odvážně živelných kompozic, což vytváří zdání pohybu – v rozmezí od jemných, nepatrných vibrací až po extrémní rotace. Skladba sochy jde ruku v ruce s její skrytou hudebností. Zároveň otevřená struktura díla umožňuje nahlédnout do jeho útrob, vkročit dovnitř a stát se tak jeho součástí. Před divákem se otevírá nový prostor percepce Dostálových děl, doléhá na něj působivost hlubokých záhybů, stísňujících meziprostorů i ladnost velkorysých ploch. Labyrinty drah a spojů, rozehrávají na svém povrchu hru světla a stínů.  V současné době Jan Dostál stále častěji propojuje svá díla se světlem zcela záměrně, čímž svému dílu přidává další interaktivní rozměr.

Vibrace a rotace jsou rysem kosmického prostoru. V makro-, ale i mikro-prostorech hledá Jan Dostál témata svých prací. Vizualizuje události a děje těžce uchopitelné omezenými lidskými smysly. Děje vymykající se lidské kontrole, entity mikroskopických rozměrů mající podobně jako vzdálené kosmické jevy vliv na fungování našeho každodenního života, na naši existenci jako takovou. Dostálovo znázornění těchto procesů, alternativních forem života a divokých imaginativních útvarů v oceli-v materiálu, jež přispěl k technologickému, civilizačnímu pokroku lidstva, k přiblížení dosud vzdáleného, odtajnění dosud tajuplného a zkulturnění dosud divokého, je tím, co vytváří ojedinělé vnitřní napětí a přitažlivost díla.

 V poslední době se Jan Dostál stále častěji od monumentálního charakteru děl přesouvá směrem k menším, lidskému měřítku bližším formátům. Směrem k užitému umění vykročil svou originální šperkařskou tvorbou, ve které uplatňuje – tentokrát v komorním měřítku – kombinování materiálů, oceli a krystalů křišťálů. Ve výsledné výtvarné formě se tak spojuje autorská modulace kovu s kreativitou samotné přírody. Je to právě pohyb v mezních prostorech, kolem hranic a za hranicemi představitelného, který činí z tvorby Jana Dostála jak v rovině tematické, tak technické, zcela jedinečný a osvěžující umělecký zážitek.

 Jana M. Foltýnová

Text: Dana Hradecká

Vizualizace: archiv Jan Dostál

Foto: Ondřej Košík

Mohlo by vás zajímat