Překypuje půvabem a pozitivní energií a přesně to odráží i její návrhy. Designérka Anna Marešová vkládá do každého projektu kousek sebe: cit, hravost i touhu krášlit svět kolem nás. Design v jejím podání ale není jen o kráse, dbá hlavně na praktickou stránku a udržitelnost. Do povědomí široké veřejnosti vstoupila už během studií designu, nejprve se svou bakalářskou prací Tramvaj pro Prahu, později s diplomovou prací, intimními pomůckami Whoop·de·doo, se kterými získává česká i mezinárodní ocenění za design. Její jméno je ale v Česku v poslední době skloňováno především ve spojitosti s návrhy lanovek na pražský Petřín a nově i na Ještěd. Sama tvrdí, že se chce věnovat produktům, které dávají smysl, a právě to by mělo být podle ní i poslání celého designerského oboru.

Vzpomenete si, kdy jste se rozhodla být designérkou?

Já jsem jako dítě ani nevěděla, že nějaká taková profese existuje. Příchod k tomu byl pozvolný, ačkoliv už jako malá jsem k tomu asi vždy trochu tíhla. Pamatuji si, že mě bavilo hrát si s panenkami, ale spíše tak, že jsem pro ně neustále něco vytvářela, oblečení, domečky, než abych si hrála s nimi samotnými. Obecně si ale myslím, že když je člověk mladý, baví ho spousta věcí, všechno si chce osahat a vyzkoušet. Po škole jsem šla rovnou do práce, nevěděla jsem, jakým směrem se vydat. Dostala jsem příležitost jako produkční, zkusila jsem si tu pozici, řešila jsem administrativu, naučila jsem se věci zařizovat. Člověk si činností uvědomí, jak moc na ní záleží, protože než něco může vzniknout, předchází tomu hodně úkonů, ale ta práce je pro mnohé neviditelná. Nyní si produkčních velmi vážím za to, co všechno dělají, jsou takovým motorem dění. Nicméně už v té době jsem chtěla rozjet něco vlastního, jen jsem měla pocit, že nic pořádně neumím. Lákalo mě jít buď výtvarnou cestou, nebo jsem uvažovala i o DAMU a herectví. Nakonec jsem si řekla, že je lepší být stárnoucí designérka než stárnoucí herečka, čímž netvrdím, že herečky nemohou zrát, ale podvědomě jsem cítila, že mi designérství může vydržet celý život. Zvolila jsem si tedy tuto cestu, ale hodně věcí jsem se musela naučit. Trvalo tři roky, než mě někam vůbec vzali. Zkoušela jsem i textil, ale věděla jsem, že moje parketa je produktový design. Nakonec mě vzali do Ústí nad Labem, kam jsem dojížděla z Prahy. A později jsem dostala příležitost studovat v Anglii, kde jsem si k designu poprvé přičichla pořádně. U nás se učíte hodně obecných věcí, ale tam se na obor soustředíte hodně do detailu. A tehdy jsem si díky načerpaným zkušenostem poprvé dokázala představit, že budu mít vlastní studio.

Když se před vámi rozevřela pestrá paleta designu, měla jste pak už v Anglii jasno, co vás z toho bude bavit nejvíce nebo se to ukázalo až s postupem času?

Ne, neměla, ale cítila jsem, že k některým věcem inklinuji více a k jiným méně. Ze začátku jsem tíhla k předmětům určeným pro denní potřebu, k obyčejným věcem. Pamatuji si, že už jako dítě mě bavilo pozorovat věci a hledat v nich, co mi připomínají. Například v zásuvce jsem vždy spatřovala obličej prasete. Hledala jsem neustále nějaké souvislosti. V rodině jsme neměli auto a často cestovali hromadnou dopravou, ale mě fascinovaly tramvaje, vlaky. Tyhle obyčejné věci mě formovaly. Máma nám šila oblečení, což mě také fascinovalo, nepotřebovala jsem ho mít kupované. A ještě si vzpomínám, že jsem s mámou pořád chodila na nákupy do obchodu a byla jsem unešená ze všech těch obalů a všechny ty socialistické obaly na potraviny si pamatuji dodnes.

Po ukončení studií přichází tvrdá realita. Jak je těžké se prosadit ve světě designu?

Ta cesta začíná už na škole. Na vysokou školu jsem šla o pět let později, než je obvyklé a byla jsem zvyklá si už sama vydělávat. Věděla jsem tedy při odchodu do Anglie, že budu muset přes léto pracovat, byla jsem zvyklá se otáčet. Ke konci studií jsem dostala nabídku pracovat pro Lasvit v Londýně, kterou jsem vážně zvažovala, ale nakonec se rozhodla zůstat v Čechách a založit si vlastní firmu. Pohodlné finanční zázemí, tu jistotu, jsem vyměnila za to, co mne táhlo, zkusit si něco svého. Řekla bych, že u nás design pořád nemá úplně vyšlapanou cestu. Není samozřejmostí, že si firmy na své produkty budou najímat designéry, ale zlepšuje se to. Firmy si uvědomují, že propracovaný design jejich produktu a investice do toho se jim vrátí. V zahraničí je ta profese mnohem běžnější. I ve Velké Británii je běžné, že si vás na té škole vychovají a vy pak jdete třeba pracovat rovnou pro obrovskou firmu, jako je třeba Lego. Tady se lidem i těžko chápe, co ten design vlastně je. Často to zaměňují s grafikou a někdy s uměním.

A co je design pro vás?

To je dobrá otázka. Má to dvě roviny, první je, když se design tvoří. A druhá je, když už je hotový. Myslím, že hodně lidí vidí hotový design a bohužel v konotaci s tím, že je to něco luxusního, nedosažitelného. Já si naopak myslím, že ten obor se nachází přesně mezi umělcem a inženýrem, který má i estetické cítění. Designér chápe propojení funkčnosti a estetičnosti, a je proto velmi důležité, aby designér byl i u výroby, protože je schopen různé věci odchytat. Dnes to vidím i při výstavbě lanovky na Petřín. Inženýři, se kterými spolupracuji, spoustu těch rozdílů nevidí, ale když jim to vysvětlím, tak to pochopí. Je potřeba jim nastínit varianty, protože oni pouze řeší, aby to technicky fungovalo a mělo to všechny potřebné parametry, a já tomu dodám tu estetickou stránku, aby to nevypadalo jako brambora.

Jak si designér hlídá kvalitu toho, co navrhl? Má vůbec možnost pohlídat si, zda z toho vznikne to, co zamýšlel?

Myslím, že má. A měl by to i požadovat. Nejde spoléhat na to, že u výroby bude inženýr, který jeho záměry pochopí. Když se na to nedohlíží, tak mnoho produktů dopadá rozpačitě. Sice jsou funkční, ale nedomyšlené. Chápu to, protože fáze dohlížení je nejméně přitažlivá a hodně náročná. Člověk jde hodně do detailu a někdy je to zdlouhavé, dohadujete se třeba o milimetrech. A když pro to inženýr, který stojí naproti vám, nemá pochopení, tak je to taková přetlačovaná a někdy jde i o budget. Já se většinou lidem snažím ukázat ten rozdíl, jak to bude vypadat, když se to udělá jedním způsobem, a jak naopak druhým. Někdy vznikne něco, co nemá řešení, ale je důležité to téma otevřít. Kolikrát jsem u svých produktů cítila, že vznikne nepříjemná debata, ale věděla jsem, že mi to za to stojí. A ve finále i druhá strana byla ráda, že jsme společně přišli na to, jak to udělat, aby to nevypadalo šíleně. Jednou mi například chtěli na vibrátoru udělat dvě dělící roviny vedle sebe. Říkala jsem si, že to není možné a musíme to nějak vymyslet. A opravdu jsme s tím konstruktérem, který mi pomáhal, seděli tak dlouho, dokud jsme na to nepřišli. A často ta druhá strana přijde i s lepším řešením, ale je důležité tomu věnovat čas, a to téma otevřít. Záleží také projekt od projektu, musí tam být designér, kterého to zajímá. Je lepší udělat jeden produkt za deset dnů, než deset produktů za jeden den. Toho hesla se držím doposud. Jsem běžec na dlouhé tratě.

Zmínila jste vibrátory a zmínila jste lanovky. Dvě velmi odlišné disciplíny. Podle čeho si vybíráte, čemu se budete naplno věnovat?

U mě funguje pocit na první dobrou. Buď mě to nadchne, cítím, že tam je jisté propojení a bude mě to bavit, nebo to opravdu musím delší dobu rozmýšlet, protože si tím jistá nejsem. Ale stalo se mi také, že jsem do některých věcí šla a pak jsem pocítila, že to není úplně moje parketa. Většinou se jedná o produkty, kde je nějaký přesah a mě zajímá celý kontext. K tramvajím, lanovkám a obecně veřejné dopravě jsem vplula ještě před tím, než jsem začala dělat vibrátory. Byl to můj obor. I moje první bakalářská práce byla o tramvajích pro Prahu. A jsou to velké věci, u kterých řešíte nejen exteriér, ale i interiér. Je to hodně propojené, je to trochu architektura. Pamatuji si, že tenkrát pro mě bylo těžké se přeorientovat na tak velké věci, ale pak když jsem pochopila, jak to funguje, tak jsem si našla způsob, jak v dopravě pracovat. Najednou jsem si uvědomila, jaké návaznosti tam jsou důležité, jen rozměr je jiný. Je to obrovský skok z tramvaje k vibrátorům, ale myslím, že princip navrhování je víceméně stejný. Vždy přemýšlíte, zda je ten produkt vůbec vyrobitelný. Hodně přemýšlím i o tom, jak bude vypadat, až bude vyrobený. Realizace produktu je mým hnacím motorem. U mě to není o návrzích, ale o tom, že si vždy řeknu: „Toto chci zhmotnit”. Na papíru se dá vytvořit ledacos, ale až když ten produkt vidíte na vlastní oči a můžete si ho osahat, tak to je něco jiného.

Whoop.de.doo nejsou jen vibrátory. Jak jste se k tomu tématu dostala?

Nejdříve jsem dělala bakalářskou práci na tramvaje, jak jsem zmínila. A toto přišlo poté jako diplomová práce. Říkala jsem si, že by to mohlo být o rozměrově menším produktu. A vůbec mě tehdy nenapadlo, že bych se tím mohla zabývat i dál. Poradil mi to kamarád, a ačkoliv mi to na mysl už před tím přišlo, tak jsem to díky němu brala jako větší výzvu. A byla to výzva už jen v tom odprezentovat ten nápad našemu profesorovi. Nebyla jsem si jistá, zda mi to vůbec povolí. Měla jsem tenkrát dvě témata a věděla jsem, že diplomovou práci chci mít blízkou výrobě. Druhé téma byly zásuvky a spínače. Profesor mi nakonec vibrátory povolil a říkala jsem si, jak vtipné je, věnovat se v diplomce takovému tématu. Už tehdy to hodně rezonovalo. Lidem jsem to různě vyprávěla a opravdu to mělo zásah, což jsem nečekala. Dělala jsem to naprosto nezištně. Dostala jsem potom i národní cenu za studentský design, což mě velmi potěšilo a zároveň i pobavilo. Následně se mi začali ozývat i různí investoři, že by do toho chtěli vstoupit a já se rozhodla to dotáhnout sama. Cítila jsem za to jistou odpovědnost. Bylo pro mě zároveň i hodně důležité, aby se to vyrábělo v Čechách, ne v Číně. Jenže jsem zjistila, že investorům jde především o byznys. Chtěli toho vyrobit hodně a hned. Můj vnitřní hlas s tím ale nesouhlasil. Absolvovala jsem kvůli tomu hodně schůzek, a nakonec si řekla, že se na to raději vykašlu a začala pracovat pro švýcarskou firmu na vývoji bazálního teploměru. Jenže tam už jsem zase nemohla pracovat po svém, a to mi chybělo. Došlo mi, že pokud chci rozhodovat sama a mít dokonalý produkt, tak ho budu muset i sama vytvořit a zaplatit. A to byl asi ten okamžik, kdy jsem se rozhodla do toho jít. Vložila jsem do toho veškerou energii, aby vše bylo, jak má být a myslím, že člověk z byznysu by vedle mě zešílel. Nakonec jsem si vybrala podvědomě produkt, který byl dobrý. Šlo v něm o propojení erotiky s medicínou – venušiny kuličky. Získalo to podporu od gynekologů a já zjistila, že jsem to trefila. Najednou jsem odeslala první tři stovky objednávek do světa a lidé si to začali kupovat. Každý e-mail, každá objednávka mě mile překvapila. Uvědomila jsem si, že vytvořením produktu to neskončilo. Ono to naopak začalo a s tím i moje celá podnikatelská cesta. Byla to velká škola. Naučila jsem se, jak se deleguje práce lidem a vše okolo toho.

A nyní připravujete speciální Wedding edition, že?

V hlavě to už mám poměrně dlouho, jen do toho vždy něco přišlo. Myslím, že to bude ideální dárek na rozlučky se svobodou. Jsem hodně praktická a vždy mi přijde škoda darovat hlouposti. Ten produkt souvisí s tím, že na svatbách mají nevěsty mít něco modrého, něco starého, něco nového a něco půjčeného. Ten náš balíček bude splňovat všechny tyto atributy. Budou to modré venušiny kuličky, s podvazkem a další věci. Myslím, že to bude nieche, vkusný a užitečný dárek. Trošku předpokládáme, že žena bude mít po svatbě dítě a venušiny kuličky pomáhají posílit pánevní dno po porodu. A nebude to tak, že nevěsta dostane třeba zástěru do kuchyně.

Pak se vám splnil sen s lanovkou.

První byla tramvaj. Člověk si najednou sáhl na realitu. Vyráběla se v opravnách tramvají v Hostivaři, kde jsem v letech 2017 a 2018 trávila opravdu hodně času. Jezdila jsem tam i třikrát do týdne a bylo štěstí, že to bylo v Praze, a ne nikde mimo. Řešila jsem tam vše možné. Bylo třeba tomu dát nějaký režim, protože tehdy odešel šéf stavby do důchodu. S mým příchodem jsem tam zavedla kontrolní den a pak se pořád přibližoval termín dokončení. Měli jsme vyjíždět 28. října 2018, ke stému výročí republiky. Bylo to dojemné, ale také hodně náročné, protože jsme opravdu dřeli, aby se vše stihlo. Byla to obrovská zkušenost být najednou i u kompletní výroby. Naučila jsem se i jak zasáhnout a přesvědčit tým o něčem, co si myslím, že je dobré. A vím, že mnoho lidí nemělo rádo, že tam přišla nějaká holka, která jim říká, jak mají dělat tramvaj. S postupem času jsme všichni věděli, že jsme na jedné lodi a pak za mnou přicházeli s vlastními nápady, byli chyceni. Bylo skvělé pozorovat, jak se i ti, co byli ze začátku docela proti, pro ten projekt nadchnuli. A když navážu na lanovky, je pro mě moc důležité vědět, že tým, který mám kolem sebe a jsem za něj neskutečně vděčná, to baví a dělá to rád. Co se týče Ještědu, nikdy by mě nenapadlo, že bych se něčeho takového mohla někdy dotknout, přála bych si, abych mohla být také u výroby. U Petřína jsme teď ve fázi, kdy se v létě začne „řezat do plechu“ a už se půjde natvrdo do výroby a řešíme detaily, které vím, jak bych nějak chtěla, ale některé z nich se mi nedaří prosazovat. No jsme teď u té přetlačované, hodně toho se už podařilo a zase se mi potvrzuje, jak moc důležité je, abychom jako designéři u té výroby byli.

Musí být náročné přicházet pořád s něčím novým, když to jsou tak zásadní projekty jako například lanovky, které tady budou jezdit určitě desítky let. Nehrozí, že se vyčerpáte a začnete vykrádat samu sebe? Očekává se od vás, že přijdete zase s něčím „mrkacím”, tak jako na Petříně?

Uvidíme, jak to bude pokračovat, ale doufám, že se vykrádat nebudu. Pro mě je vždy důležité to místo. U lanovky na Ještěd je ten fór s „UFO“. Když jsme o lanovce přemýšleli, nenavazovali jsme na lanovku původní, ale dovedlo nás to k ikonické budově Ještědu. Chtěli jsme, aby ta lanovka komunikovala s architekturou, aby to k sobě pasovalo a navazovalo. Chceme, aby to byl pro lidi zážitek. Vyjedete přímo od tramvaje lanovkou nahoru a dorazíte k „raketě“. Ta raketa se stavěla na konci šedesátých, začátku sedmdesátých let, kdy frčelo české sci-fi. A ačkoliv to nebylo úplně v plánu, tak se mě hodně lidí ptalo, zda ta lanovka bude také mrkat. Říkala jsem jim, že ne, pak jsme ale vytvořili průhled v podlaze a už si to říkalo o interakci. Vznikl zajímavý moment, kdy lanovka vyjede nahoru, přistane, a po tom přistání se rozsvítí kužel světla dolů a pak zase zhasne. Je to jakási forma komunikace, napojení na tu ikonickou stavbu, a hlavně to připomíná tu zmíněnou dobu z filmů, kterou má dost lidí rádo. Já vždycky zmiňuji film Zítra ráno vstanu a opařím se čajem. Takže si to o ten lidský prvek samo řeklo. Je to taková jemná sranda a mojí ambicí je, aby to lidi bavilo. Doprava může být velmi snadno odosobněná, a to mi přijde škoda.

Někde jsem slyšela, že dobrý design se prověří časem. Jaká myslíte, že je budoucnost vašeho odvětví? V souvislosti s designem se hodně mluví o udržitelnosti.

Jedna věc je, čemu bych se já osobně chtěla věnovat a druhá, kam ten obor míří. Já jdu často hlavou proti zdi a dávám přednost jiným věcem, než kterým by dal přednost třeba člověk z byznysu. Myslím, že v dnešním světě byznys vládne a já se obávám přívalu levných a nekvalitních věcí, ale je zároveň na nás, zda si to necháme líbit a budeme ty věci kupovat a následně je hned vyhazovat. Já se chci věnovat produktům, které využijeme a opravdu je potřebujeme. Produktům, které dávají smysl. A myslím, že i to by mělo být poslání celého designerského oboru. Zmínila jste slovo udržitelnost. Z mého pohledu hodně nadužívané a zprofanované. Ten termín se v posledních letech vyprázdnil. Hodně lidí a hodně značek ho používá, a je to teď trendy, ale často za tím není to, co by tam být mělo. A mě by právě bavilo dostat do toho designu to, co tam být má. Že je poctivý a promýšlí se to do detailu a může vzniknout chytré a úsporné řešení. Čím dál tím více mě i zajímá systémovost v projektech, v zadání a v návaznostech. Cítím, že se často plýtvá energií jak lidskou, tak finanční a mnoho věcí je nedomyšlených. Design by měl jít čistou nezatíženou cestou a obnažovat problémy. Nemusí je nutně ihned řešit, ale může na ně poukázat.

A jakou cestou se vydá Anna Marešová?

Já bych chtěla jít „obnažující“ cestou, protože mě i v estetice baví spíš odkrývání než zahalování. A baví mě otevírat i další témata, která s tím souvisí. Baví mě jít přímou cestou a na nic si nehrát. Toto poslání bych si chtěla uchovat i v designu. Nemám ráda okázalost, a vlastně bych ji ani neuměla. Pro mě je cestou praktický a autentický směr, takový, který má smysl, není samoúčelný a zůstává pravdivý vůči tomu, co dělám i kdo jsem.

Text: Dana Hradecká

Vizualizace: Anna Marešová designers

Foto: Ondřej Košík

Mohlo by vás zajímat