Kampus Hybernská je centrum plné inovací a vzdělávání, které vzniklo díky spolupráci pražského magistrátu a Univerzity Karlovy s cílem vytvořit společný projekt, kde se budou setkávat studenti, umělci, vědci, výzkumníci, kreativci a inovátoři s veřejností. V tomto inspirativním prostředí sídlí i Institut cirkulární ekonomiky. Jeho zakladatelka, Soňa Klepek Jonášová, která je naší přední expertkou na cirkulární ekonomiku a udržitelnost, je také spoluzakladatelkou platforem Český cirkulární hotspot a Změna k lepšímu a její práce se zaměřuje na podporu systémových změn na úrovni státu a firem v oblastech cirkularity, udržitelnosti a ESG. Od založení INCIEN se Soňa podílela na stovkách projektů, které pomáhají firmám i institucím transformovat jejich provoz na udržitelnější a efektivnější modely. Již během studií v Holandsku založila online platformu Zajímej.se, kde sdílí poznatky o cirkulární ekonomice a udržitelnosti. Je také autorkou newsletteru ,,Za zraky" na síti LinkedIn, kde pravidelně publikuje odborné analýzy a inspirativní příklady z praxe.

Setkáváme se ve světle posledních událostí, kdy Spojené státy odstupují od Pařížské dohody a v Evropě existují hlasy volající po mírnějším Green Dealu nebo dokonce po jeho zrušení. Kam si myslíte, že cesta k udržitelnosti směřuje?

Pro mě je Green Deal nadčasový směr. A to jak pro Evropu, tak pro celý svět. Přišel v platnost v roce 2019 a předtím se deset let připravoval. Než došlo k jeho zveřejnění, tak na něm pracovaly všechny státy a vychází ze zcela pragmatických základů. Evropa v té době zdaleka nebyla soběstačná ani energeticky, ani materiálově a myšlenkou celé té dohody bylo zvýšit dostupnost energií i materiálů. Bez toho, aniž by docházelo k výpadkům či krizím, protože spousta dodavatelů jsou země nebo kontinenty s nestálou politickou situací. Když se na to podívám z historického hlediska, tak se nám nadčasovost ukázala u pandemie covidu-19, kdy nám došlo, jak ohromně je Evropa závislá na dovozu materiálů do všech podnikatelských sektorů. Od energetiky, přes stavebnictví, po automotive sektor. Žili jsme do té doby v představách, že veškeré materiály máme lokálně a zdroje pochází z rádiusu třeba sto padesáti kilometrů. Jenže tak to není, získáváme je z celého světa. A tehdy se ukázalo, že materiály jsou geopolitickou otázkou a my vůbec nejsme na krize připraveni. Druhým šokem byla válka na Ukrajině, která ukázala, jak moc jsme závislí na Rusku, a jak moc křehký celý systém do té doby byl. A zelená dohoda, ať už je zmiňována především v souvislosti s energetikou a elektrickými auty, má celou řadu dalších opatření, které zvyšují odolnost evropského kontinentu. Souvisí s tím například i péče o krajinu, která ukazuje, že lidská činnost má na klimatickou změnu velký dopad a je potřeba se připravit na důsledky. Měli bychom například připravit krajinu na schopnost vázat vodu, poskytovat život a živiny pro produkci potravin, a to všechno je v té dohodě zakomponované. Za mě je to pragmatická záležitost, která se zatím bohužel potvrzuje každé dva roky. Prvně se začátkem pandemie, poté válkou na Ukrajině.

Zmínila jste stavebnictví. To má na svědomí zhruba čtyřicet procent emisí. V souvislosti s připravovanými investicemi, jako je rozšíření Dukovan nebo nové železniční koridory, se čím dál více mluví o tom, že bude docházet stavební materiál. Konkrétně beton, ale i další. Jaké jsou nové cesty k výstavbě v souvislosti s dekarbonizací, cirkulární ekonomikou? Mluví se hodně i o dřevostavbách.

Já vždy začínám u toho, že se dívám na stávající systém a na jeho potenciál. Myslím si, že každé město má velmi dobrý přehled o tom, kolik prostorů se nevyužívá. Děláme rozhovor v kampusu Hybernská, místě, které snad třicet let chátralo a je skvělým příkladem, kolik lukrativních míst v centrech měst je a my nejsme schopni jim dát druhou šanci. To je pro mě priorita, ale je to samozřejmě i politická otázka. Souvisí to s legislativou. Nicméně developerské společnosti by se měly snažit měnit pravidla tam, kde to dává smysl a inspirovat se po světě. Nakousli jsme také emise. Měli bychom se začít dívat na materiály, které se používají pro výstavbu více z hlediska emisí. Nejvýznamnějšími materiály jsou stále beton, hliník, plasty a další a já bohužel v české výstavbě nevídám nové alternativní směry tak, jak by se pro tuto dobu slušelo. Dřevostavby se rozjíždějí velmi málo a pomalu. Až v posledních letech se začíná hovořit o tom, že by bylo dobré změnit pro dřevostavby legislativu, aby se mohly stavět více do výšky. Skandinávské státy to jedou už desítky let jako standard. Chybí tu konsensuální, dobrovolné a společné dohody, a partnerství pro rychlou změnu a tomu se v letošním roce máme v plánu v rámci Institutu cirkulární ekonomiky věnovat. Přivádíme sem koncept zelených dohod pro aplikaci inovací do praxe. Funguje to v Nizozemí, kde se díky tomu propojuje byznys s vědeckými i výzkumnými institucemi a státní správou a snaží se společnými silami překročit různé bariéry. Na velmi konkrétní témata uzavřeli více než 230 dohod, které vytvořily funkční partnerství v tématech od mobility po energetiku, cirkulární ekonomiku nebo zemědělství. A když se ukáže, že je to dobrá cesta, kterou prosazují aktéři tvořící partnerství mezi vládou, byznysem nebo odbornými organizacemi a univerzitami, tak to má mnohem rychlejší proces akceptace ze strany politiků, a tudíž i prosazování.

Není to jen o dřevu, ale i o recyklaci materiálů?

Je to obojí. Stavba nikdy není jen dřevo, beton nebo ocel. Každá stavba je kombinací materiálů, proto pro mě v cirkulární ekonomice je to vždy o využití recyklátů, případně i o pomoci budovat celý ten sektor, už jen třeba pomocí poptávky. Často diskutujeme o tom, že tu nejsou recykláty dostupné anebo nejsou dostupné technologie, ale chybí mi tu jistý impuls od developerů a stavebních firem. Vždy se všechno musí dít v součinnosti. A druhým směrem jsou emisně nízké nebo dostupné biomateriály, což jsou například konopí, seno nebo dřevo. To navíc disponuje vlastností, že samo váže CO2 a zároveň pro stavebnictví jsou jeho celkové vlastnosti ideální. Ještě bych ráda dodala, že skandinávské firmy čím dál více používají metodu znovu použití materiálů bez nutnosti recyklace, protože i recyklace může být energeticky náročná a drahá. Nicméně trendem se stává i dekonstrukce budov nahrazující demolici a při podobném odstrojování budov, kdy jdeme na cihlu a oddělování jednotlivých složek, tak nám z každé staré budovy vzniká banka materiálů pro nové. I architektonická studia by se už dnes měla na stavby dívat jako na projekt, který by měl být co nejvíce zazdrojovaný lokálně, recyklovaně, ze znovu použitelných materiálů a ideálně navržený modulárně nebo tak, že je pojivo slabší než plnivo, a jde tak ve fázích rekonstrukcí budova ,,rozložit”.

A je vidět na českém stavebnictví, že se mění? Dokážete srovnat současné české stavebnictví se zbytkem Evropy?

Překvapuje mě, jak nízká míra inovace a dynamiky ve stavebnictví je právě v oblasti udržitelnosti. Na to, že je to pro českou ekonomiku jeden z nejzásadnějších sektorů. Já mám zkušenosti ze skandinávských zemí a Holandska, kde jsem nějakou dobu žila, kde už devět let zpátky uprostřed Amsterdamu namísto výškové budovy stála dvoupodlažní modulární a cirkulární stavba. Už tehdy přemýšleli o tom, že až doslouží, tak ji jednoduše rozloží. Přemýšleli o cirkulárnosti, o tom, jak recyklovaný materiál použít na zateplení budov i o tom, jak využít materiály z jiných staveb nebo jak využívat šedou vodu, co kde ozelenit nebo zefektivnit po stránce energetiky. V Česku toto chybí. Můžeme přemýšlet o stavbách a materiálech i z hlediska dočasné architektury. Pokud na nějakém místě dlouho usilujeme o stavební povolení a místo je zatím bez užitku, tak toto je cesta. Ta daná místa, která jsou často na lukrativních adresách, by tím získala využití. A v Amsterdamu to fungovalo tak, že pokud nikdo nepřišel s ničím jiným, tak se tam postavila dočasná modulární výstavba, která sloužila například jako komunitní, inovační centrum nebo místo pro setkávání. Tady to nefunguje a cítím, že po tom ani nikdo moc netouží. Výjimku tvoří třeba koncept Manifesto, který oživuje místa před další výstavbou. Přijde mi, že jsme těmto příležitostem zavřeni a jedeme zakázku za zakázkou bez většího rozmyslu nad přínosem pro danou lokalitu.

Čím to je?

Myslím si, že tady chybí poptávka nebo informovanost ze strany zadavatelů, což mohou být veřejné instituce anebo my obyvatelé. Tušíme, že by součástí projektu měla být větší sociální vybavenost, napojení na infrastrukturu nebo služby, ale nedokážeme to poptat nebo jako obec s vytíženým starostou vyjednat, a i z toho důvodu tady také stále vznikají developerské projekty, které fungují jako opuštěné ostrovy, bez inovace nebo komunitně proaktivních řešení. Divím se, kde zamrzla česká výstavba. Přijde mi, že máme v tomto ohledu klapky na očích a řešíme jen aktuální potřeby. Neřešíme, co budeme potřebovat za deset let, ani to, co budou potřebovat naše děti.

K tomu jsem se chtěla dostat. Kromě environmentálního aspektu tu existuje i ten sociální. Evropské metropole v současnosti řeší otevřenost města a také prosazují koncept města krátkých vzdáleností. Jak jsou na tom naše města?

Mně přijde, že se stalo standardem, že se nepozastavíme nad tím, že dojíždíme hodinu do práce, vždyť to přece tak mají všichni. Všichni chtějí pryč z rušného města a stěhují se do okrajových částí. Do částí, které jsou přilepené na město, ale městem vůbec nejsou. A automaticky jsme s tím přijali i to, že se z nás, pokud máme děti, stávají taxikáři. A tím, že tak fungují všichni okolo nás, jsme to pojali za jakýsi společenský standard. Pro mě je to ale úplně absurdní. I proto žiji v Praze v pronajatém bytě v nejlepší části pro život, což je pro mne Letná. Tato část má veškeré občanské vybavení v docházkové vzdálenosti. Školy, školky, doktory, muzea a galerie, restaurace. Akorát se o těchto benefitech ve společnosti přestalo mluvit, a naopak přicházíme s tím, že jsme ochotni přijmout kompromisy. Souvisí to i s tím, že málokteré město disponuje dlouhodobou vizí. Nedíváme se na města jako na živoucí organismus, který je dobře propojený a funkční a je v něm radost žít, a kde namísto kompromisu hledáme konsensus. Trh je tady bohužel tak nastavený a souvisí s tím i jakási zvrácená potřeba mít vlastní bydlení za jakoukoliv cenu. Souvisí to s přesvědčením, které vychází asi z dřívějších dob, kdy nechceme platit někomu cizímu do kapsy za nájem a často investujeme do nesmyslných developerských projektů, které nám neposkytují žádné funkční zázemí pro život.

Směřujete tím ke sdílení a sdílené ekonomice?

Ano, i to může být součástí. Ve městech se nabízí ideální podmínky a hustota pro sdílení kol, aut nebo jiných prostředků, na vesnici a mezi domy například sdílení zahradního vybavení za poplatek. Namísto toho máme všichni svá auta zaparkovaná za směšné roční poplatky v místech, kde může rozpálené město v létě chladit zeleň a v nových projektech jsou jak hříbky na každé zahradě domky narvané technikou pro anglické trávníky a čisté soukromé bazény. Tato řešení přitom šetří peníze, budují komunitu a nejen mileniálové, ale zejména generace Z je na ně zvyklá ze zahraničí. Podobný příklad najdeme u vybavení domácností. Všichni si kupujeme drahé velké byty z toho důvodu, abychom do jedné místnosti mohli dát pračku a z druhé udělali sklad se sezónními věcmi. To v nově vznikajících developerských projektech ale může řešit právě sdílená ekonomika. Dříve existovaly kočárkárny, kolárny, dokonce i prádelny se skvělým servisem. To je pro mě součást vize budoucnosti. Navíc máme dnes k dispozici digitální platformy s ověřenými účty, možnosti vzájemného hodnocení a převodu peněz za pronájem.

Čím to je? Nejsme na to ještě připraveni?

Daří se nám příliš dobře na to, abychom k tomu byli tlačeni finanční nutností a environmentálně smýšlejících jedinců s ochotou tvořit komunitní a silné vazby je stále hrstka. Chceme nakupovat a zahrnovat se věcmi. Chceme vlastnit. Je to standard, který v současnosti patří k životu. A zároveň tu ještě nejsou tak dobře propracované služby a pilotní projekty, aby to pro nás bylo z pohledu komfortu zajímavé. Vytvořili jsme propast mezi tím, co fungovalo dříve, půjčovny a podobně, a pak přišla éra levného a masově vyráběného zboží, které nás odnaučilo si věci půjčovat. Často slýchám, když řeknu pojem sdílená ekonomika, že to fungovalo za komunistického režimu a vracím se tím do doby, kdy nikdo nic neměl. Odpovídám na to, že se inspiruji z věcí, které dříve fungovaly, a které by dnes dávaly smysl z ekonomických a environmentálních důvodů a můžeme tyto principy spojit s digitálními nástroji, které sdílení umožňují a zjednodušují.

Dotkla jste se tématu spotřeby, což je vaše oblíbené téma, hlavně ve smyslu plýtvání potravinami, oblečením, spotřebních materiálů. Vidíte v této oblasti nějaké změny u mladší generace?

Vidím změnu na více úrovních. Second hand ať v oblasti elektroniky, textilu nebo nábytku zažívá boom i na globální úrovni. Jednak tomu pomáhají kampaně zveřejňující masivní dopady nadspotřeby na přírodní ekosystémy (skládky oblečení nebo elektroniky v Africe), ale ukazuje se i vyšší citlivost spotřebitelů na vlastní ekologickou stopu. Navíc generace Z opouští vlastnictví jako modlu, má mnohem větší míru akceptace sdílení, programy jako Erasmus z mladých Čechů dělají světoběžníky a časté stěhování s sebou logicky přináší i otáčení vybavení domácností. Nakonec i firmy jako IKEA nabízejí zpětný odběr nábytku a v Česku pro nábytek vznikl i pilotní projekt dalších nábytkářských firem, který si klade za cíl rozšířit systém sběru, repasování a znovupoužívání. Lidem začíná, byť pomalu, docházet, že materiální věci nejsou to, co nás činí šťastnými. U mladých rostou deprese a úzkosti i z důvodů environmentálního žalu a strachu o budoucnost a já to považuji za signál začít hovořit o tom, že každý z nás může začít malými změnami u sebe, pokračovat přes volbu toho, co nakupujeme, koho volíme a jaké služby využíváme. Ostatně i filozof Erich Fromm lidstvo rozdělil na nekrofilní společnost, která je zaměřená na peníze a spotřebu a biofilní, tedy tu, která si uvědomuje důležitost vztahu uvnitř komunity i směrem ke světu a přírodě kolem nás.

Odkud přijde impuls, který by přivedl lidi k novému myšlení? Mohla by to být například ekonomická situace?

Potřebujeme přijít s principem, který je dlouhodobý, a který nám umožní tvorbu vizí a snění nad představou světa budoucnosti. Měli bychom umět předjímat například i v tom stavebnictví. Dnešní doba by měla umožňovat pohyb a dynamiku a s tím souvisejí například modulární stavby, které, pro mě z neznámých důvodů, jsou tady pořád v rozvoji. Projekty výstaveb bychom měli zaměřit více na funkčnost a dopad než na ekonomickou návratnost. Například přemýšlet o tom, jak je přizpůsobit do budoucna, když budeme mít děti nebo kdy nám naopak vyletí z hnízda. Vymyslet pohyblivé nebo přestavitelné příčky, které nám umožní bydlení změnit podle aktuální potřeby bez obrovských zásahů. Jak už jsem zmínila, takové impulzy by mohly přicházet právě od inovátorských developerských společností. Nejde jen o uspokojování starých potřeb, ale přinášet nové myšlenky. A souvisí s tím určitě i řízení měst, ve kterých chybí vizionáři, kteří by zvažovali, kam to město kráčí, a co skutečně potřebuje. Myslím si, že když chce člověk čerpat inspiraci, měl by číst ve starých knihách a podívat se na to, co tehdy fungovalo. A v neposlední řadě je nutné sami sobě připomenout vlastní vliv. Jsme zadavatelé, spotřebitelé, voliči, investoři, můžeme být aktivní sousedé. I malý kámen hozený do vody umí udělat velké kruhy.

Text: Kateřina Ehrenbergerová

Foto: Ondřej Košík

Mohlo by vás zajímat