Mauricius a Rodrigues:
Dvojice, která voní po vanilce a slunci
Uprostřed Indického oceánu, v souostroví Maskarény, leží dva ostrovy, které spojuje společný původ i zcela odlišná přítomnost. Oba vznikly sopečnou činností, oba byly po staletí izolované od světa, a oba dnes řeší stejnou otázku: jak rozvíjet turistiku, aniž by přišly o to, co je činí výjimečnými. Mauricius je známý a kosmopolitní – světová turistická značka. Rodrigues, menší bratříček šest set kilometrů východně, působí jako Mauricius před dvaceti lety. Klidný, bez luxusu, ale s úsměvem lidí, kteří mají čas.
Mauricius – ostrov kontrastů a chutí
Když se řekne Mauricius, většina lidí si představí dokonalou pohlednici – bílé pláže, tyrkysové laguny a luxusní resorty schované v palmách. Jenže tenhle ostrov v Indickém oceánu je víc než tropický sen pro novomanžele. Je to místo, kde se mísí africké, indické, evropské i čínské vlivy, kde cukrová třtina roste hned vedle hinduistických chrámů a koloniálních vil, a kde se místní smějí s tím typickým mauricijským klidem: „No stress, you’re on island time.“
Mauricius je přehledný – na délku má sotva šedesát kilometrů a během jednoho dne se dá projet od pobřeží k pobřeží a každá část působí jinak. Sever kolem Grand Baie žije rušněji, je plný restaurací, barů a malých hotelů. Západní pobřeží u Flic-en-Flac nabízí klidnější atmosféru a dlouhé západy slunce, zatímco jih je divoký a dramatický – skalní útesy, vysoké vlny a černý lávový písek připomínají, že ostrov vznikl z ohně. Vnitrozemí překvapí zelení a nadmořskou výškou. Národní park Black River Gorges nabízí husté lesy, vodopády i vyhlídky, odkud je vidět až k moři. Kousek odtud leží Chamarel – známý díky barevné půdě Sedmi barev Země.
Mauricius se dá poznávat mnoha způsoby – aktivně z paluby lodi, z kajaku, při koupání v korálových lagunách nebo pěšky na horách. Ale teprve, když se člověk zastaví a nahlédne pod povrch, objeví ostrov plný příběhů a lidí, kteří tu s láskou udržují tradice. Ať už jde o pěstitele vanilky, výrobce rumu nebo sběrače čaje – všichni sdílejí jednu věc: hlubokou úctu k půdě, z níž jejich živobytí vyrůstá.
Vanilková plantáž VanillaArt
V úrodném vnitrozemí leží malá rodinná plantáž VanillaArt, která voní tak silně, že ji ucítíte ještě dřív, než ji uvidíte. Před patnácti lety ji založil otec dnešní majitelky Dariny – z jediné rostliny, kterou tehdy našel v lese. Dnes jich tu mají přes padesát tisíc, všechny potomky té původní. Každý lusk projde ručním opylováním, devítiměsíčním zráním i dlouhým sušením – cesta od semínka po první plod trvá sedm let.
Vanilka tu nikdy neroste sama – potřebuje strom, o který se ovine. Ve VanillaArt volí kokosové palmy, a právě díky nim mají lusky jemnou kokosovou příchuť a kaviár uvnitř lusku jemně křupe. Všechny rostliny mají patnáctiletý cyklus, po kterém si na rok „odpočinou“. Možná i proto se o mauricijské vanilce říká, že má duši ostrova – pomalou, trpělivou a voňavou. Ať už ji kupují michelinští šéfkuchaři nebo zvědaví turisté.
Rhumerie de Chamarel
Zatímco vanilka je symbolem trpělivosti, rum v sobě nese sílu a slunce ostrova. V zeleném údolí poblíž Chamarelu, jen pár minut od slavné „Sedmibarevné země“, stojí Rhumerie de Chamarel – destilérka, která spojuje tradici s elegancí. Cukrová třtina, dříve základ ekonomiky, tu dnes dostává nový život. Z vlastních plantáží o rozloze dvě stě dvacet hektarů ji sklízí ručně a destilují přímo na místě.
Jako jediní v celém Indickém oceánu zde rum destilují dvakrát – jednou v měděných kotlích, podruhé v kolonách. Výsledkem je jemný, ale výrazný rum, který zraje v dubových sudech z Francie i Ameriky – ty první mu dávají kouřové a kořeněné tóny, druhé ovocné a sladké. A pokud tu zůstanete na oběd, místní restaurace vás rozmazlí rumovým párováním k hlavnímu chodu i dezertu.
Čajová plantáž Bois Chéri
Na svazích centrální vysočiny, kde je chladněji a často se zvedají mlhy, leží čajová továrna Bois Chéri – nejstarší na ostrově. Čaj tu sbírají ručně, jen tři horní lístky z každé větvičky, nejlépe časně ráno. Každý typ čaje má svůj rytmus: černý nechají fermentovat, zelený rovnou suší a bílý – ten nejvzácnější – nechají tři dny sušit na slunci.
Při prohlídce projdete celým procesem – od sušení a fermentace až po ochutnávku v pavilonu u jezera. Vůně čaje, zvuky lesa a výhled na plantáže vytvářejí atmosféru, která člověka úplně zpomalí. Nakonec si můžete koupit čaj přímo z výroby – třeba vanilkový nebo kokosový – za pár stovek rupií. A jako bonus dostanete sušenky z čajových lístků.
Dobrodružství v přírodě
Mauricius ale není jen o vůních a chutích. Na jihozápadě ostrova, v oblasti Tamarin, jsme zažili canyoning na „Sedmi vodopádech“ – slaňování, skoky do lagun i koupání pod kaskádami v srdci tropického lesa. Adrenalin pak můžete během chvilky vyměnit za pohodu a klid při plavbě lodí kolem mangrovníků nebo při pádlování v laguně na mořském kajaku. A pokud máte rádi moře, Blue Bay je ráj pro šnorchlování. Čistá, a přitom teplá voda, barevné ryby a vějíře korálů všech možných tvarů připomínají, že opravdový luxus není v resortech, ale pod hladinou.
Místo, kde se mísí světy
Mauricius je kulturní mozaika. Hinduistické svátky tu slaví stejně jako křesťanské nebo muslimské, a kuchyně to odráží v každém soustu. Kari voní po Indii, smažené nudle připomínají Čínu, a čerstvá ryba s limetkou je ryze mauricijská.
Na trzích v Port Louis leží pytlíky s kořením vedle tropického ovoce, voní tam čerstvé rotti, a z malých stánků hraje sega – tradiční hudba, kterou kdysi zpívali otroci. Mauricius je jako exploze vůní, chutí a barev. Je to křižovatka kultur i zážitků.
Rodrigues: po Havaji a Velikonočním ostrově nejodlehlejší ostrov na světě
Slyšeli jste někdy o ostrovu Rodrigues? Malý, věčně usměvavý ostrov uprostřed Indického oceánu, šest set kilometrů východně od Mauricia. Žádné mezinárodní lety, žádné přelidněné resorty, jako by se tu zastavil čas. Jen čtyřicet tisíc obyvatel, pár tisíc návštěvníků ročně – a ticho, které přerušuje jen zpěv ptáků a šum oceánu. Říká se o něm, že je to „Mauricius před dvaceti lety“. A něco na tom je.
Na první pohled působí Rodrigues prostě až zaostale. Tržnice v hlavním městě Port Mathurin, staré indické autobusy, malé banánové plantáže, pole, rybářské loďky, ruční dílny vyrábějící kabelky z palmových listů nebo medové farmy. Ale za poklidnou fasádou se odehrává něco mimořádného. Ostrov, který byl kdysi téměř zničen kolonizací, suchem a invazními druhy, se zvedá z popela. Příroda se tu znovu nadechuje.
Zázrak jménem Leguat
Kousek od letiště se rozkládá přírodní rezervace Francois Leguat Giant Tortoise and Cave Reserve – místo, které vypadá jako okno do pravěku. Během pár let vysadili přes tři sta tisíc původních stromů a keřů, z nichž mnohé už na Rodriguesu téměř vymizely. Dnes tu roste pětadvacet endemických druhů a mezi kameny se pomalu pohybuje více než jedenáct tisíc želv.
Pomalé obry – želvy obrovské z Aldabry a želvy paprsčité z Madagaskaru – tu neberou jen jako turistickou atrakci. Jsou to „zahradníci ostrova“, kteří spásají invazní rostliny a pomáhají obnovovat původní les. Rostliny se jim už dávno přizpůsobily. Ty menší do výšky jednoho metru mají malé listy, které želvy spásají, a ty vyšší vyhánějí větší a tvrdší listy. Evoluce v přímém přenosu. Návštěvníci tu mohou kromě želv vidět i rozsáhlé vápencové jeskyně. V jedné z nich leží drobná kůstka ptáka solitaire – dávného příbuzného slavného doda z Mauricia. Z původních sedmatřiceti jeskyní jsou dnes veřejnosti přístupné dvě, a i ty působí jako cesta zpět v čase.
Když příroda a lidé táhnou za jeden provaz
„Cílem je vytvořit kolem celého ostrova přírodní rezervaci,“ říká Stephen Kirsakye z ekoparku Grand Montagne Reserve. „Když sem přišli první lidé, vykáceli lesy kvůli ebenu a dřevu na vaření. Pak přivezli kozy, prasata a krysy. Všechno, co bylo původní, zmizelo. Ale teď se snažíme to napravit.“ A opravdu, turistická centrála se netají ambicí zůstat „zeleným ostrovem“. Místo marketingu a lákání na nádherné pláže řeší ekologické chalety, zákaz plastů a ochranu mořského života.
Adrenalin, moře a chuť dobrodružství
Rodrigues ale není jen o želvách. Vyzkoušeli jsme místní zipline a via ferratu. Obě atrakce sice na první pohled působí trošku zastarale až nebezpečně, ale zážitek, a hlavně krásné výhledy stojí za to. Tři jízdy nad hlubokým údolím s tyrkysovým oceánem pod vámi a svištící vítr ve tváři. Adrenalin v tropickém balení. Když jsme později stáli na úpatí hory Mt. Limon, nejvyššího bodu ostrova, a hleděli na nekonečnou lagunu, bylo jasné, proč Rodrigues přitahuje čím dál víc cestovatelů.
Z pláže Riviere Banane jsme vyrazili na kajaky. Překvapivě s námi vyrazil i rybář s loďkou. Po chvilce nám bylo jasné proč. Silný proud, vítr i vlny nás poháněly dopředu. Představa, že bychom se měli plavit opačným směrem, byla trošku děsivá. Díky doprovodu jsme jenom přivázali kajak za loď a nechali se odvézt zpátky na pláž. Tam už na nás čekal připravený oběd. Salát z chobotniček, smažené kalamáry, tuňák na grilu a výborný dezert z čerstvě nastrouhaného kokosu, který chutnal jako Bounty.
A nakonec Mourouk Beach – ráj kitesurferů. Kdo nemá vybavení, může si ho pronajmout, nebo se vydat na hranici útesu a ponořit se do světa korálů a barevných ryb. Ale pozor, je to jen pro dobré plavce, proud je neskutečně silný a během pár chvil vás odnese daleko od lodi.
Ostrov, který našel svou rovnováhu
Rodrigues je malý zázrak. Ostrov, který se rozhodl jít jinou cestou – pomalou, uvědomělou, ekologickou. Možná sem za pár let povedou přímé lety z Evropy a turistů bude víc. Ale doufejme, že se neztratí to, co dělá Rodrigues výjimečným – jeho klid a víra v to, že příroda, když jí dáme šanci, dokáže zázraky.
Proč spojit oba ostrovy
Pro české cestovatele je Mauricius čím dál dostupnější – pohodlný let Condorem s přestupem ve Frankfurtu nad Mohanem, příjemné klima po celý rok, bezpečné prostředí a luxusní resorty dělají z ostrova ideální exotickou destinaci. A kdo si chce z tropické dovolené odvézt víc než jen opálení, měl by si dopřát i krátký výlet na Rodrigues. Tady se totiž ukáže, že opravdový luxus se neměří hvězdičkami hotelu, ale zážitky, které si z dovolené přivezete.
Kde bydlet
Na Mauriciu najdete ubytování pro každý styl cestování. Nezávislí cestovatelé a velké rodiny ocení prostorné vily MJ Holidays se soukromím a hotelovým servisem. Cocotiers Hotel je ideální volbou pro ty, kdo hledají pohodu za rozumnou cenu a vlastní pláž s palmami. Moderní Ocean’s Creek kombinuje výbornou kuchyni s nádherným prostředím na soutoku řeky a oceánu, zatímco hotely RIU na poloostrově Le Morne jsou ideální pro vyznavače all inclusive resortů.
Nabídka ubytování na Rodriguesu je výrazně omezenější. My jsme vyzkoušeli skromnější penziony Pandanus a Gite le Tropicale, nádherný chalet uprostřed džungle Origin Eco Chalet a surfařský resort C Rodrigues Mourouk.
Jak se tam dostanete?
Z Prahy na Mauricius aktuálně není přímé letecké spojení. Nejpohodlnější a bez zbytečného čekání na přestup je spojení s Condorem přes Frankfurt nad Mohanem. Večer odletíte z Prahy a ráno přistanete na mezinárodním letišti Sir Seewoosagur Ramgoolam International. Pokud si chcete cestu pohodlně užít, Condor nabízí business s plně rozkládacím lůžkem. Na Mauricius dorazíte svěží a připraveni objevovat. Pozor, na ostrov Rodrigues nelétají žádné mezinárodní lety a místní linka s Air Mauritius bývá často vyprodaná. Takže raději letenku kupte aspoň pár měsíců dopředu.
Želví ráj
Nedávno objevený rukopis z roku 1669, sepsaný vojákem Nizozemské východoindické společnosti, vykresluje Mauricius jako ztracený ráj s palmami, modrými holuby, havraními papoušky a želvami tak velkými, že na nich lidé mohli jezdit. Ostrov býval domovem blbouna nejapného, nelétavého ptáka doda, který se stal symbolem zničení přírody člověkem. Zatímco příběh blbouna nejapného se stal legendou, o vybití obřích želv se moc nemluví. Námořníci si je brali jako živé masové konzervy na dlouhé plavby, a co nezvládli zničit lidi, dokonali králíci, kočky, prasata a další dovezená zvířata, která si pochutnávala na želvích vejcích. Během sto let zmizelo skoro tři sta tisíc želv.
Díky chovu příbuzné želvy aldebránské a želvy paprsčité (madagaskarské) v zoologických zahradách se dneska, po dvou stech letech, želvy na Maskarény pomalu vrací. A s nimi i původní rostliny. Želvy totiž požírají plevel, hnojí půdu svým trusem a roznáší semena původních rostlin, které se díky ostrým ostnům umí želvám ubránit.
Rozhovor s Arounen Moonoosamy z Vanille Nature Parque
Co se stalo želvám na Maskarenách?
Všechny želvy na ostrovech Mauricius, Réunion a Rodrigues vyhynuly asi před 200 lety. Abychom je dokázali vrátit zpátky, vytvořili jsme ve Vanilla Nature Parku savanu osázenou původními a endemickými rostlinami.
Odkud pocházejí želvy, které dnes v parku žijí?
Ze Seychel, to bylo poslední místo, kde dokázaly přežít. Dneska jich máme na Mauriciu zhruba 800. A jdeme dál. V roce 2007 jsme založili želví rezervaci Francois Leguat Reserve na ostrově Rodrigues. Vysázeli jsme tam tisíce původních a endemických rostlin a přemístili asi 500 želv. A víte, kolik jsme jich tam od té doby odchovali? Osm tisíc obřích želv ze Seychel a dva tisíce hvězdnatých želv z Madagaskaru.
A jaké jsou další plány?
Dalším krokem bude návrat těchto želv domů – na Madagaskar. Dříve tam totiž žily, ale vyhynuly. Sto želv ročně po dobu deseti let. To je náš další cíl.
A žijí ještě nějaké želvy volně v přírodě tady na Mauriciu?
Bohužel to není možné. Je tu moc predátorů – koček, psů, opic a mungo, kteří loví mláďata. Proto želvy můžou žít pouze v chráněných rezervacích.
Právě na ostrově Rodrigues se želvy snaží dostat do volné přírody. V rezervaci Francois Leguat Nature Reserve vytvořili želví pěstírnu a odrostlé želvy pouštějí do rezervace v kaňonu Tiel.
Rozhovor s Jachem Bernardem, hlavním průvodcem rezervace Francois Leguant Nature Reserve na ostrově Rodrigues
Vůbec to tady nevypadá jako v ZOO – spíš jako ve filmu z pravěku
V kaňonu Tiel máme přes tři sta želv. Občas ale některá vyrazí na procházku a dokáže vyšplhat nahoru. Ale máte pravdu. Snažíme se obnovit přírodu tak, jak vypadala kdysi dávno, než sem přišel člověk. A tohle je takový náš malý Jurský park.
A tady už tedy žijí želvy samostatně?
Krmíme je, ale ne každý den, protože si samy dokážou najít potravu. Když prší, je to snazší. Želvy milují déšť a jsou hned mnohem aktivnější. Náš cíl je, aby se jednoho dne želvy opět volně pohybovaly po celém ostrově. Chceme, aby Rodrigues znovu ožil tak, jak vypadal před staletími. Nazýváme to rewilding – návrat k původnímu stavu přírody.
Proč vlastně želvy z Rodriguesu zmizely? Četl jsem, že to trvalo sotva čtyřicet let.
Když sem dorazil Francois Leguat, první osadník, popsal ostrov jako ráj želv. Skoro nešlo šlápnout na zem, aniž by člověk nestoupl želvě na krunýř. Jenže pak přišli námořníci. Brali želvy na lodě místo zásob jídla. Vydržely totiž dlouho naživu i bez vody. A během několika desítek let je úplně vyhubily.
My se teď snažíme napravit, co lidé pokazili. V roce 2006 jsme začali s prvním vypouštěním želv do volné přírody. Tehdy jich bylo 559. Dnes, o osmnáct let později, jich máme už přes 11 000.
