Aspern Seestadt je RUDÁ VÍDEŇ 21. století
Obytný komplex s názvem D12 ve vídeňské čtvrti Seestadt Aspern navrhly místní architektonické kanceláře Berger + Parkkinen a Querkraft Architekten. Tento projekt byl dokončen v roce 2015 a je situován kolem centrálního „společného srdce“, které odkazuje na zlatou éru vídeňské městské výstavby.
Komplex D12 poskytuje dvě stovky bytů, osm obchodů a komunitní centrum v novém vídeňském obvodu Seestadt Aspern, jednom z největších evropských urbanistických projektů. Tento nový obvod, který je uspořádán kolem umělého jezera na místě bývalého letiště, má být dokončen v roce 2030 a nabídne bydlení pro dvacet tisíc lidí. Komplex D12 se skládá z několika dřevem obložených domů s vyčnívajícími betonovými balkony kolem vnitřního dvora a chce navázat na tradici vídeňského dostupného bydlení.
Čtvrtina obyvatel Vídně žije v sociálním bydlení a většina lidí obývá domy, které byly postaveny na veřejně vlastněných pozemcích nebo pozemcích družstev. Tento model sociálního bydlení vznikl v období mezi lety 1918 a 1934, známém jako „Rudá Vídeň“, kdy město zavedlo daň z luxusu, která mu zajistila finance pro výstavbu dostupného veřejného bydlení pro dělníky. Obrovské komplexy, které v této době byly postavené, jako je například ikonický Karl Marx-Hof, byly v té době označovány jako Gemeindebauten neboli „komunitní budovy“. Tyto komplexy komunitě neměly poskytnout jen bydlení, ale i další potřebné služby. Dědictví tohoto přístupu má pro nové projekty sociálního bydlení ve Vídni velký význam a často slouží jako vzor i evropským městům, které v oblasti dostupného a sociálního bydlení čelí výzvám.
Zakladatel kanceláře Berger + Parkkinen, Alfred Berger, vysvětlil: „Fascinují nás obrovské obytné komplexy, které obsahují vše potřebné pro komunitu, od malých obchodů po kulturní zařízení tak, jak bylo budováno ve 20. a 30. letech.“ Podle něj je důležité při návrzích projektů, jako je D12, přemýšlet o širších souvislostech a sociálních aspektech.
Návrhy z období Rudé Vídně odmítaly izolované modernistické bloky a místo toho vytvářely nové uliční fronty a veřejný prostor, který se do historického uspořádání města integroval. Ačkoli nemá Seestadt Aspern přímý kontext, architekti se snažili historickou typologii dvora reflektovat, dále rozvinout a blok do okolních ulic integrovat.
D12 je rozdělena do sedmi bloků uspořádaných paralelně, což umožňuje volnější uspořádání centrálního dvora a nabízí do okolí různé průchody. Berger dodává, že pro něj byly vnitřní dvory historických Gemeindebauten silným inspiračním prvkem, ale projekt navíc potřeboval „komplexní hru mezi soukromými, poloveřejnými a veřejnými prostory“ s logickým umístěním společných služeb. Tento centrální poloveřejný dvůr, který studio nazvalo „kaňonem“, poskytuje prostor pro „společné prožívání komunity“ a místo pro setkávání s herními prostory pro děti. Komplex se rozpíná nad podzemním parkovištěm a přízemními obchody a komunitním centrem, fasády jsou zakončeny velkoformátovými okny a betonovými stěnami potaženými kovovou sítí pro popínavé rostliny.
Různé přístupové cesty, zahrnující schodiště, průchody, „interní ulice“ a vyvýšené chodníky, propojují jednotlivé oblasti komplexu a zabraňují vzniku koridorových tras, čímž se podporuje interakce mezi jeho obyvateli. „Abychom se vyhnuli monotónnosti a anonymitě, rozhodli jsme se rozdělit systém do identifikovatelných jednotek s běžnými rozměry,“ vysvětlil Berger.
Každý blok je postaven kolem betonového ohraničení, s vysokými izolovanými vnějšími stěnami z prefabrikovaného dřeva, které jsou obložené modřínovými prkny. Rámová konstrukce umožnila v návrhu fasád větší svobodu, přičemž do ulice byly navrženy a vytvořeny vyčnívající betonové balkony, zatímco do vnitřního dvora směřují větší otevřené balkony, které obyvatelům poskytují prostor pro posezení a pěstování rostlin.
Interiéry bloků mají lineární uspořádání bytů kolem obslužných jader, což při plánování bytů poskytlo architektům vysokou úroveň flexibility. Tato flexibilita pamatovala na širokou škálu obyvatel a individualitu jejich životního stylu, čímž se vyhýbá předsudkům, že sociální bydlení je určeno pouze pro určité skupiny obyvatel. „V našich dosavadních realizacích jsme měli to štěstí, že jsme mohli pracovat na projektech bydlení různých sociálních úrovní, od dotovaného bydlení po luxusní byty,“ uzavřel Berger. „Práce napříč sociálními hranicemi pomáhá rozvíjet architektonický výraz, který se vyhýbá zjednodušujícímu sociálnímu kódování a hledá cesty kulturních propojení.“
Čtvrtina obyvatel Vídně žije v sociálním bydlení a většina lidí obývá domy, které byly postaveny na veřejně vlastněných pozemcích nebo pozemcích družstev. Tento model sociálního bydlení vznikl v období mezi lety 1918 a 1934, známém jako „Rudá Vídeň“, kdy město zavedlo daň z luxusu, která mu zajistila finance pro výstavbu dostupného veřejného bydlení pro dělníky.
