Architektka Eva Le Peutrec měla jasno o tom, čemu se bude profesně věnovat celkem brzy. Od chvíle, kdy v mládí viděla americký film Skleněné peklo, věděla, že chce stavět budovy, které se budou dotýkat oblohy. Cesta za jejím snem ale snadná nebyla. Už během studií angličtiny v Londýně a na Fakultě umění a architektury Technické univerzity v Liberci si rozšiřovala obzory a v roce 2002 zamířila na dvouletou stáž do San Francisca, kde sbírala zkušenosti v renomované kanceláři Cee Architects. Byla to ale Asie, která ji oslovila a kde začala naplno rozvíjet svůj potenciál. Poslední semestr strávila v Šanghaji, kam si našla práci přes internet. Bez znalosti místního jazyka a jakýchkoli záruk se nebála riskovat. V pouhých šestadvaceti letech navrhla v Šanghaji svůj první mrakodrap, čímž odstartovala zářivou kariéru. Dnes stojí za návrhem téměř třiceti mrakodrapů, jako jsou Tiandu Tower, Hangzhou Agricultural Trading Center, Shenzhen Nanshan nebo Shishan Plaza. Ve světě architektury se brzy stala uznávanou hvězdou, která svou tvorbou spojuje eleganci a funkcionalitu. Dnes Eva Le Peutrec žije se svou rodinou v Nové Kaledonii, odkud řídí vlastní architektonickou kancelář. Její projekty sahají od Číny přes Tichomoří až po další kontinenty. Kromě mrakodrapů v milionových městech se ale vrhla i na design v menším měřítku, pro českou značku M&T navrhla elegantní kování a doposud napsala dvě knihy. Eva Le Peutrec je živoucím důkazem, že odvaha, talent a vytrvalost dokážou postavit nejen mrakodrapy, ale i pevné mosty mezi sny a realitou.

Jak jste se dostala k architektuře?

Nejsem z architektonické rodiny, dlouho jsem tedy ani pořádně nevěděla, co architektura vlastně je. Ovlivnil mě až film Skleněné peklo. Architektura je pro mne výsostní disciplína, kde se mísí technika a umění.

Když zmiňujete techniku, architektura nyní prochází obrovskými změnami nejen ve vztahu k udržitelnosti, ale také v technologiích. Obojí spolu hodně souvisí, protože k postavení udržitelné budovy jsou změny v technologiích potřeba. Jak tato témata vnímáte?

Dříve se stavělo z lokálních materiálů, z toho, co bylo kousek od místa stavby, což bylo zároveň udržitelné. Podporovalo to daný region, posilovalo ekonomiku a uhlíková stopa nebyla výrazná. Mám pocit a těší mě, že se k tomu začínáme vracet. Alespoň já se o to snažím a je správné, že když stavíme něco nového, je to technologicky na takové výši, aby to splňovalo nejvyšší možnou kvalitu, která nás přežije. Budova musí mít také velkou architektonickou hodnotu, aby ji generace po nás chtěli rekonstruovat, nikoli bourat. V návrhu se musíme zaměřit na využití všech zdrojů, které jsou k dispozici, jako například šedá voda, tedy dešťová voda, popřípadě i zpracování odpadních zdrojů a produkci bio gáz. Také by stavba měla mít zelené terasy a fasády, které zabraňují přehřívání měst. Použité materiály by měly být šetrné k životnímu prostředí, aby došlo k využití solární, popř. termální energie, rekuperace, aby byla stavba vhodně navržena vůči světovým stranám a převládajícím větrům, aby vhodně integrovala do struktury okolní zástavby a podporovala komunitu a sociální aspekt. Měli bychom vždy zvážit, kde stavíme, jaké jsou v daném místě technologické možnosti, jak je daná země vyspělá, co jsou schopni tamější lidé postavit a podle toho se zachovat.

Máte zkušenosti ze Spojených států, Asie, především z Číny. Děje se toto ve světě nebo je to nový trend týkající se primárně Evropy?

Mám pocit, že se to děje primárně v evropských státech, a to díky nařízením a regulacím. Například tím, že banky nebudou financovat stavby, které nebudou udržitelné, nebudou mít ekologický certifikát. Regulovat se to snaží ve státech Evropské unie, ale v dalších dvě stě státech se na to už tak nekouká. V Americe jen u důležitých staveb. V Číně již nejsem delší dobu, tedy nemůžu posoudit, hodně se tam toho od té doby změnilo. Když jsem tam v roce 2008 navrhla pasivní budovu hotelu, domnívám se, že to byl jeden z prvních projektů tohoto druhu v Číně. Pamatuji si, když jsem žila v České republice, že bylo normální vytápět byt na dvacet a více stupňů, ale v Londýně nebo Americe tomu tak nebylo, v kanceláři se topilo na šestnáct stupňů, doma osmnáct. A když jsem se odstěhovala do Číny, tak tam jsme měli v kanceláři čtrnáct stupňů. Všichni seděli v zimních bundách a rukavicích. Měla jsem malý přímotop pod stolem, abych nezmrzla. V prvním bytě jsem často měla okolo osm až dvanáct stupňů, zmrzly mi všechny pokojové rostliny.

Musíme si uvědomit, že Asie nestaví s takovou ambicí, aby stavby vydržely dvě stě nebo tři sta let, jak to měla Evropa. V Japonsku jsou častá zemětřesení, v historii časté požáry, přestavovalo se několikrát celé Tokio, vše bylo nevyhřívané, nevytápěné, úplně jiný standard.

To znamená, že tam mají budovy, které to nezvládnou natolik vyhřát nebo ti lidé jsou tak nastaveni, že je pro ně normální být v zimě?

Tradiční japonské stavby používaly místo zasklení papír. V Číně naprostá většina staveb nemá žádnou termickou izolaci. Budovy se ani vytopit nedají, mají nízkou energetickou efektivitu. Polovina Číny historicky topení neměla. Navíc se i v zimě všude často větralo, protože lidé věřili, že kde je průvan, nevznikají nemoci.

Udržitelnost ve stavebnictví nebo architektuře není jen o energetické náročnosti budov. Je toho mnohem více, například hospodaření s vodou, zelené střechy a podobně. Jaké jsou vaše zkušenosti z USA nebo Číny?

V Americe jsem žila před dvaceti lety a v Číně už také nějaký rok nejsem, tedy těžko mohu hovořit aktuálně. Ale ze své aktuální vlastní praxe, kde navrhuji velký projekt, tak to jsou Kapverdy. V návrhu uplatňuji všechny zásady udržitelnosti. Všechny stavby jsou navrženy tak, aby měly maximální stínění, aby bylo vše přirozeně větratelné, aby nedocházelo k přehřívání budov, maximálně se využívají solární panely, zpracovává se šedá voda, počítá se i s jejím odsolováním. Protože tam mají nedostatek vody, je tam hodně sucho, využíváme opravdu maximálně všechny možné zdroje k tomu, aby se tam dalo příjemně existovat. Termický komfort staveb zaručuje nejenom izolace stěn, ale také zelené a minerální střechy.

Ráda bych se vrátila ještě k té Číně. Strávila jste tam poměrně dlouhou dobu, postavila velké množství budov. Jaká je čínská společnost ve vztahu k architektuře a architektům, konkrétně k ženám? Četla jsem váš rozhovor, ve kterém jste říkala, že jste dokonce tajila, že jste žena, abyste se dostala k nějaké zakázce.

Ano, to máte pravdu, tajila jsem, že jsem žena, abych tu práci vůbec dostala. Architekt je v Číně velmi považovaný, patří mezi pět nejprestižnějších profesí ve společnosti. Jsou velmi respektovaní a velmi dobře odměňovaní. Čína byla pro mne zajímavá zkušenost v tom, že v ní byl proti Americe opravdu mnohem větší kapitalismus, práce byla založena na výkonu. Pokud člověk odváděl skvělé výsledky, tak se dokázal vypracovat na takovou pozici, kterou by v Americe nezískal za celý život. Je to dáno tím, že je tam obrovská konkurence, udrží se opravdu jen ti nejlepší, o vaši pozici usilují stovky dalších lidí a ustát takový tlak je velmi psychicky náročné.

Na jakých stavbách jste v Číně pracovala?

Pracovala jsem jako Principal Architect na těch největších stavbách, které naše firma dostávala. Byly to obrovské multifunkční stavby od sto dvaceti do dvou set padesáti tisíc metrů čtverečních, které zahrnovaly zpravidla vždy několik mrakodrapů. Většinou se jednalo o multifunkční projekty, ve kterých kromě mrakodrapů byly i hotely, rezidence, nákupní centra, výstavní haly a do toho se křížily linky metra. Jindy jsme pracovali na zajímavých zakázkách, jakými byly kulturní centra, divadla, galerie, knihovny nebo jsme navrhovali město pro milion obyvatel.

Můžete některé konkrétní projekty zmínit?

Většinou šlo o vypsané soutěže a pokud se je podařilo vyhrát, tak se všichni modlili, aby se podařilo podepsat smlouvu a stavbu navrhnout. Po letech byl člověk šťastný, že tu stavbu vidí stát, protože ji dlouho znal pouze z počítače. Byly obrovské, ale zároveň velmi blízké, protože jsem znala každý jejich detail. Bylo zvláštní „žít“ v těch stavbách mnoho let jen virtuálně.

Vy hodně cestujete po světě, takže máte možnost srovnávat. Když přijedete do Prahy, vnímáte nějaké změny?

Když přijedu do Singapuru, NYC nebo jiné světové metropole, vidím obrovský růst. Ale když přijedu do Prahy, mám pocit, že se tady toho moc výrazného neděje. Měli bychom si asi odpovědět na otázku, jakou chceme dlouhodobou strategii pro Prahu na třicet, padesát let. Zda z ní chceme mít spíše skanzen, nic moc neměnit, zvát k nám turisty z celého světa, ukazovat jim naši krásnou pohádkovou Prahu, anebo jako třeba Poláci být více progresivní a změnit ji. A nemyslím tím změnit centrum, to naopak musíme zachovat, protože je naprosto jedinečné, světově unikátní. Ale nabízí se zde spousta dalších lokalit, kde by se mohlo navrhnout nové subcentrum a stávajícímu centru by to jen pomohlo. Je třeba si říci, kdo jsme, jaká je naše identita, co chceme, jak se chceme jako Česká republika prezentovat a opravdu si za tím cíleně jít. Architektura je nástrojem diplomacie, „soft power“, skrze ni stát ukazuje ostatním zemím své nejlepší technologie a know-how, které má. Čeští politici si to stále ještě neuvědomili, ale ve světě je to naprosto běžná záležitost.

Co podle vás Praha potřebuje?

Potřebuje právě tu jednu vizi, kterou budeme naplňovat, a to nehledě na výsledky voleb. A buď to bude vize à la skanzen, nebo budeme podporovat inovace, startupy, masivně zainvestujeme školství a univerzitní inkubátory, staneme se světovým centrem kultury nebo krypto měn. Měli bychom si vybrat jednu z vizí a tu naplňovat. Kontinuálně.

Říká se, že se město může rozšiřovat do šířky nebo do sebe a když už není, tak nahoru. Jsme teď svědky obrovského rozvoje velkých brownfieldů. Praha se začíná zahušťovat, člověk má skoro pocit, že už není kde stavět. Myslíte si, že má do budoucna na počet obyvatel ještě potenciál růst?

Určitě ano, protože v Praze už nebydlí milion obyvatel, jak se kdysi tvrdilo, více než tři sta tisíc lidí do ní každý den dojíždí za prací. Je zde obrovský potenciál, aby Praha expandovala, a to právě v podobě zmiňovaných brownfieldů. Ve světovém měřítku je zcela jedinečné, že zde máme tolik volného prostoru v samotném centru. Je třeba opravdu dobře zvážit zastavění, aby to byla výstavba kvalitní, flexibilní, navržena s dlouhodobým horizontem. Prostě udržitelná.

Poohlížíte se po nějakém místě nebo jste v jednání s městem nebo developerem, se kterým byste na něčem tady chtěla začít pracovat?

Byla by pro mě velká čest mít možnost vrátit České republice know-how, které jsem získala ve světě a přispět ke zdejšímu rozvoji.

Znamenalo by to mrakodrapy? Jak si rozvoj takového mrakodrapového centra, pokud by šlo skutečně o mrakodrap ve smyslu světového, představujete? Zvládla by jich Praha více?

Těch potenciálních lokalit je tu více a není nutné mít věže vysoké pět set metrů. Stačí mít více menších věží. Výstavba sub-center by hodně uvolnila centru a jeho drancování. Lidé by dojeli z regionu vlakem na jeho okraj, kde by pracovali, žili a měli by tam veškeré potřebné zázemí. Nesměli bychom udělat stejnou chybu jako například v Paříži, kde vybudovali La Défense, čtvrť, která je v šest večer úplně mrtvá. Musí se to pojmout jako nové město s byty, hotely, kancelářemi, školami, školkami, se všemi službami, kulturou, kde budou mít lidé vše, co potřebují, místo, které má svoji identitu, osobitost. A možná bude každé subcentrum úplně jiné, podle toho, jací lidé tam budou bydlet a pracovat a o to zajímavější by to bylo.

Jak to přesně s tím subcentrem myslíte? Paříž, kterou jste zmínila, nyní velmi aktivně rozvíjí plán konceptu města krátkých vzdáleností, oni ho nazývají patnáctiminutovým městem, a pravděpodobně si uvědomují chyby, které udělali v minulých desetiletích. Praha tyto chyby zatím neudělala?

Myslím, že to souvisí s rozvojem automobilového průmyslu po druhé světové válce, kdy si masová populace nakoupila automobily a odstěhovali se do domečku se zahrádkou a pak všude museli dojíždět a toho jsme byli částečně uchráněni. Ale po sametové revoluci začala vznikat satelitní města, to byla chyba, i když v daleko menší míře. Naštěstí jsme uchránili městskou hromadnou dopravu, skutečnost, že je vše ještě koncentrované, že se všude dá dojít pěšky, metrem nebo autobusem, že máme všude chodníky. A především, že je tu bezpečně. To ve světě není běžné. V některých čtvrtích máte strach, aby vás nezastřelili. A nyní se začínám aktivně věnovat tomu, jak navrhnout města, aby byla bezpečná, aby v nich nevznikaly tzv. no-go zóny, jako jsou třeba v Marseille, na předměstích Paříže nebo nyní u nás v Nové Kaledonii. Vidíme, že tagetizace ve městech vznikne velmi rychle a poté na sebe navazuje velké problémy. Je tedy lepší vše řešit již v počátku. To vše musí urbanismus měst vyřešit.

Jak se tedy navrhuje město, aby bylo bezpečné?

Nesmí se navrhnout velké čtvrti, kde bude jen sociální bydlení, bydlení vyloučených skupin. Musí to být namíchané a jsou daná procenta, jak to správně namíchat, aby k té tagetizaci nedocházelo. Důležité je také správně navrhnout silniční síť, městskou hromadnou dopravu, podporovat organizace v dané lokalitě. Je to komplexní záležitost.

S tím trochu souvisí i zmiňovaná problematika dostupnosti bydlení. Praha je v tomto jedním z nejvíce zasažených evropských měst. V čem myslíte, že má Praha největší problém?

Jednoznačně v pomalém schvalovacím řízení, které se zpátky promítá do ceny nemovitostí. Pokud schvalovací proces trvá šest let a projekt se musí neustále měnit, aby měl stále aktuální technologie, vzhled domu nebyl zastaralý, tak to neskutečně zdraží cenu bytu, kterou samozřejmě zaplatí kupec. A to kupující velmi diskvalifikuje. Například ve Varšavě se staví třikrát rychleji, a tedy i cena bytů se dá více snížit. A navíc při pomalé výstavbě nevznikají nová pracovní místa, a stát se tím ochuzuje o peníze z daní. Investoři poté preferují jít do zahraničí, kde jsou procesy jednodušší a na tom Česká republika tratí, protože se finance vyvedou ze země pryč.

A kde si myslíte, že má Praha rezervy, se kterými se dá pracovat?

Myslím, že v centru jsou to právě ty brownfieldy a na okrajových částech metropole sídliště. V Praze nežiji již dvaadvacet let, ale když vystoupím z metra mimo samotné centrum, vidím kolem sebe neudržovanou plochu, bodláky, co se tváří jako park, ale ve skutečnosti to park není. Když vystoupíte z metra v Londýně nebo New Yorku, tam je ta nejhustší zástavba, protože tam vystoupí nejvíce lidí, a v co nejkratší době se chtějí dostat do kanceláře, do bytu, tam jsou ty nejdražší metry. A tady je to trošku opačně, trochu nelogické, takže tam je možné ještě co dohánět. Parky samozřejmě nesmí chybět, ale měly by být udržované, navržené na správných místech. Je potřeba navrhovat nové typologie, klidně i na střechách celých městských bloků, stejně jako je tomu v San Franciscu nebo starých nepoužívaných linkách metra, popřípadě nově vzniklých ostrůvcích na vodě jako v New Yorku.

Ale to nesouvisí ani tak možná s tou výstavbou, ale i s nějakým vnímáním veřejného prostoru.

Asi ano. Veřejný prostor je indikátor hodnot společnosti.

A co vám naopak udělá radost, když přijedete do Prahy?

Jednoznačně lidi. Mám pocit, že tady jsou lidé neskutečně rezistentní nebo spíše rezilientní, že ačkoliv podmínky zde nejsou vůbec jednoduché, tak se stále snaží. Stát by tuto snahu měl podporovat.

To nezní úplně pozitivně.

Líbí se mi, že Praha je město krátkých vzdáleností, skvěle zde funguje městská hromadná doprava a je tu bezpečno. To je neskutečná výhoda oproti jiným světovým velkoměstům. To je opravdu to hlavní, že se zde cítím bezpečně. Je to největší kvalita, která už ve světě nemá skoro obdoby.

Když se podíváte na pražskou architekturu a srovnáte ji se srovnatelnými městy s jedním až dvěma miliony obyvatel, jak si Praha stojí? Je to stále to krásné město, které má své drahokamy, nebo si myslíte, že zde máme málo světové architektury?

Myslím, že Praha je založena na tom, že je zde opravdu zastoupena architektura ze všech různých stylů. Bohužel mi zde chybí ta současná architektura. Tančící dům, to jsou devadesátá léta, to už nemůžeme řadit do současné architektury. Architektura je nastavené zrcadlo společnosti a ukazuje nám, jak společnost žila v té době. A mám pocit, že nám chybí záznam, jak v Praze žijeme teď, jak jsme žili vlastně posledních třicet let.

Mají podle vás ženy rovnocenné místo v architektuře, ve světě developerů a investorů?

Trochu mi vadí dělit architekturu na ženskou a mužskou. Podle mě je jen dobrá nebo špatná architektura.

Mířím spíše tam, že významných architektek žen je ve světě málo. V jednom vydání Adresy jsme psali o deseti významných ženách v architektuře. Jsou to pro nás spíše jména neznámá?

Ano, je jich málo a je to z důvodu, že ta samotná disciplína, architektura nebo urbanismus nebo obojí dohromady, je téměř neslučitelná s mateřstvím. V momentě, kdy se žena rozhodne mít děti, tak už se téměř musí smířit s tím, že se k architektuře v tom velkém měřítku nikdy nevrátí. Když si vezmeme, že ve světě sedí v devadesáti tří procentech firem ve vedení muži a pouze v sedmi procentech ženy, a to i v tak vyspělých státech, jako je Holandsko nebo Dánsko, tak vidíme, že to není dané vyspělostí státu, ale opravdu tím, že tato náročná profese se nemůže dělat na poloviční úvazek a nemůžete z ní ani na několik let vyskočit. Když jsem studovala, nepoužíval se pojem architektka nebo urbanistka, to ani neexistovalo a v angličtině to neexistuje doteď a ve francouzštině taktéž. Jsem tomu tak uvykla, že někdy o sobě mluvím a říkám, že jsem urbanista, architekt a lidé tady v ČR na mě koukají podivně.

Říkáte, že je to velmi náročná profese. Zažila jste ve své praxi nějaký extrém, co už jste opravdu sama považovala za hranou?

Problémem jsou termíny plnění, kdy často dnes je již pozdě a klient chce, aby to bylo co nejrychleji. Pravidelně jsme dávali nocovky, kdy vás třeba ve čtyři hodiny ráno přišel zkontrolovat prezident firmy, jestli tam opravdu jste a pokud máte malé děti, tak to lze skloubit opravdu těžko.

V jakém týmu lidí pracujete?

Záleží projekt od projektu. Jsou projekty, na kterých spolupracuji s různými architektonickými kancelářemi, pracuji s celým týmem architektů a dalších specialistů, na jiných projektech si tým skládám sama. A jsou zakázky, na kterých pracuji sama jako konzultant.

Na čem aktuálně pracujete?

Na Kapverdách navrhuji urbanistický projekt o osmi hektarech. Jedná se o luxusní resort s hotelem a vilami, které mají osmnáct set metrů čtverečních, ty menší osm set metrů čtverečních. Součástí jsou rezidence, nákupní centrum, bary, restaurace, obrovský park s heliportem, opera s výhledem na oceán a velký pětačtyřicetimetrový vodopád. Poslední rok se ozývají i evropští investoři, kteří přicházejí s velmi zajímavými projekty. Více než půl rok jsem letos strávila návrhem mrakodrapu pro Evropu.

Máte nějaký sen, nějaký projekt, který by pro vás byl ještě výzvou?

Každá stavba je pro mě výzva, protože každá stavba je zajímavá a jedinečná. Někdo v ní bude žít, pracovat nebo chodit kolem a architekt musí udělat maximum pro to, aby byla nejen maximálně funkční, estetická, ale byla přínosem i pro okolí a celou společnost. Ráda navrhuji kulturní a sakrální stavby, projekty s duchovním přesahem. Také mrakodrapy a urbanistické projekty jsou hodně zajímavé. Krásné je, když se to podaří propojit a navrhnout mrakodrap a kulturní stavbu zároveň, čímž se transformuje celá širší oblast metropole. Vytvářet projekty, ve kterých člověk vnímá, že může změnit k lepšímu životy větší skupiny lidí, a o tom si myslím, že urbanismus a architektura je, a to mi dává smysl.

Text: Dana Hradecká

Vizualizace: archiv Eva Le Peutrec

Foto: Ondřej Košík

Mohlo by vás zajímat