Tři nové čtvrti se silnými příběhy. Developer Sekyra vzdává poctu filosofii, významným českým ženám i literátům

Nacházíme se v budově Arché, která pochází z předsokratovského označení počátku. Co je pro vás osobně tím základním principem? Je to podnikání, které vytváří prostředky, nebo naopak filozofie, která udává směr?

Začátkem i obsahem všeho je smysluplný život. O to bychom měli všichni usilovat, přičemž to, co dává životu smysl, je však individuální. Někdo se realizuje v byznysu, v dosahování cílů a překonávání určitých met, jiný se realizuje spíše v duchovní oblasti. Aristoteles říká, že nejvyšší formou života je život kontemplativní – tedy život věnovaný filozofickému poznání. Někdo další se zase realizuje v mezilidských vztazích. Někdo kdysi řekl, že to nejdůležitější v životě je to, co si o vás myslí vaši přátelé. Takže je to i o smysluplnosti vztahů. A pro mě osobně spočívá smysl života jak v práci, tak v přemýšlení o tom smyslu samotném.

Budova Arché se nachází v Karlíně. Proč je pro vás důležité, aby lidé v Karlíně chodili po ulicích Patočky nebo Wittgensteina? Věříte, že názvy ulic a náměstí mohou ovlivňovat život běžných lidí?

Určitě ano. Když vytváříme jednotlivé projekty, tak zároveň vytváříme celé městské čtvrti a mám za to, že tím zásadním způsobem měníme obraz Prahy, její tvář. Mojí ambicí je měnit nejen vzhled, tedy materiální architekturu, ale propojit ji i s určitou ideou. V momentě, kdy se architektura a urbanismus spojí s ideou, tak získávají přesah. Mění se v poselství, v duchovní a morální architekturu, která tvoří veřejný prostor. Proto tomu věnujeme velkou pozornost. Už u prvního projektu z našich klíčových projektů, Smíchov City, Rohan City a Žižkov City, jsme se snažili o jasnou koncepci. Na Smíchově jsme se rozhodli ulice pojmenovat po ženách, jako jsou například Meda Mládková nebo Madeleine Albrightová, která se na Smíchově narodila. A právě ulice těchto dvou žen na sebe navazují, je v tom i určitá symbolika. Obě totiž prožily podstatnou část svého života téměř jako sousedky v Georgetownu ve Washingtonu. Dále tam máme i Jiřinu Šiklovou, významnou postavu českého feminismu, nebo Růženu Vackovou, jednu z nejstatečnějších žen dvacátého století, která byla vězněna šestnáct let a byla první profesorkou Karlovy univerzity a signatářkou Charty 77. V Praze je dnes pouze asi pět procent ulic pojmenovaných po ženách, takže tímto způsobem alespoň trochu zvyšujeme míru zastoupení žen ve veřejném prostoru. Na Rohanském ostrově jsme se pak rozhodli pojmenovat ulice po filozofech, protože filozofie je mojí celoživotní vášní. Samozřejmě jsme vše velmi pečlivě zvažovali a projednávali s místopisnou komisí hlavního města. Zvolili jsme nejen významné české filozofy, kterými jsou Jan Sokol, Radim Palouš nebo Ladislav Hejdánek, ale také velké britské nebo německé filozofy – John Locke, Thomas Hobbes, Immanuel Kant nebo Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Je tu tedy filozofie různých světonázorů, což má za cíl ukazovat pestrost intelektuálních tradic. Jsou to však myslitelé, kteří reprezentují hodnoty, na nichž stojí západní civilizace. To považuji za velmi důležité, zejména jako vzkaz mladým lidem, a proto se snažím tyto hodnoty podporovat i konkrétními aktivitami. V loňském roce jsme například poprvé uspořádali filozofický festival Forum Rohanum s podtitulem Myšlení v prostoru. Jeden z jeho programových bloků nesl název Z Hrádečku na Rohan a symbolicky navazoval na tradici disentu, v jehož diskuzích hrála filozofie velmi důležitou roli. Vystoupili zde například Radim Palouš, Daniel Kroupa, Michael Žantovský nebo Tomáš Halík. Festival se celkově snažil o přiblížení filozofie široké veřejnosti, místní komunitě, a zejména mladým lidem. Proto jsme do programu zařadili například filozofickou procházku po Rohanském ostrově, filozofický workshop pro děti, slam mladých filozofů a filozofek, poezii a také esejistickou soutěž pro středoškoláky.

Nacházíme se v době společenské fragmentace, deziluze mladých lidí a krize důvěry v demokracii a její klíčové instituce. Mojí skromnou snahou je, aby hodnoty, z nichž naše civilizace vyrůstá, byly kultivovány, předávány dál a zůstaly živé. Když tedy někdo chodí po těchto ulicích, chceme, aby se zajímal o myslitele, jejichž jména nesou, a aby jejich myšlenky sdělovaly něco, co bude zejména u mladých lidí rezonovat a co jim může sloužit jako určité životní vodítko či inspirace. 

Na Smíchově jste vsadili na názvy ulic a veřejných prostranství podle významných žen. Bylo to zamýšleno jako určitý pokus o historickou nápravu dominance mužského názvosloví?

Mužů je v názvosloví ulic podstatně víc, a to nejen v Praze. Snažili jsme se tedy tuto nerovnováhu alespoň částečně vyrovnat a zároveň ji koncentrovat. Podstatné je, aby čtvrť jako celek nesla určitý silnější vzkaz. Když je názvosloví soustředěno v jedné čtvrti a má jasnou ideovou jednotu, je to mnohem výraznější sdělení, než když jsou jednotlivá jména rozptýlena po různých ulicích a místech města. A určitě je to i vzkaz v tom smyslu, že ženy hrály v dějinách, a nejen v nich, důležitou roli. Projekt Žižkov City teprve tvoříme, ale rádi bychom jej věnovali literátům a disidentům. Vždy však musíme vést diskuzi s městskou částí i s místopisnou komisí hlavního města, je to nějaký proces, nějaký dialog. Zároveň platí, že jména se nemohou opakovat a můžeme pojmenovávat jen po těch, kteří již nežijí.

Zaujalo mě křížení Kantovy a Hegelovy ulice. Je v tom nějaký záměr, křížení směrů?

Ano, je to křížení dvou odlišných filozofických směrů a zajímavé je i to, že ulice navazují na náměstí Simone Weilové. Ta pro mě představuje filozofku, která svou filozofii opravdu žila. Měla mimořádně silné sociální cítění a hlubokou solidaritu s trpícími a své přesvědčení byla ochotná dovést až k osobní oběti. Zemřela velmi mladá, ale její život je dodnes silným morálním svědectvím. Na tyto ulice pak navazují angličtí myslitelé Locke a Hobbes, o nichž jsem se již zmiňoval. To ve výsledku tvoří vskutku rozmanitou kombinaci, která ztělesňuje jakýsi průřez evropským myšlením. Nezapomeňme zmínit, že tu máme také francouzské myslitele, Emmanuela Levinase a Jacquese Derridu. Derrida byl klíčovou postavou dekonstruktivismu, tedy nejen stavět a konstruovat v architektonickém smyslu, ale také dekonstruovat v rovině filozofické. A Levinas figuruje jako naprosto zásadní postava morální filozofie kontinentálního dvacátého století, která měla mimochodem velký vliv i na české disidentské hnutí. A to jsou přesně věci, které považuji za podstatné, proto chceme pokračovat ve filozofickém festivalu a postupně jej věnovat jednotlivým filozofům a tématům, kterým se věnovali, a která jsou dodnes aktuální.

Simone Weilová psala o potřebě zakořenění. Myslíte si, že je to vůbec možné v dnešní zdigitalizované době?

Ta zakořeněnost je složitá věc, protože je otázka, v čem vlastně chceme být zakořeněni. Někdy měly kořeny a vztah k půdě i určitou negativní konotaci. Stačí si vzpomenout na heslo „Blut und Boden“, tedy teze německého nacionalismu, které se následně staly sloganem nacistické éry. Zde se střetávají dvě otázky – otázka nacionalismu a otázka pocitu domova. Jan Patočka často tematizuje právě domov a dálavu. Jsou to dva horizonty, které máme neustále před sebou. Jsem názoru, že to, co se dnes snažíme vytvářet, je spíše pocit jakéhosi intelektuálního domova. Domova založeného na hodnotách, které jsou blízké určité tradici, zejména té liberální: toleranci a respektu k druhým. Právě píši knihu o reciprocitě, kterou považuji za jeden z klíčových morálních principů. Někdy je tento princip vyjádřen velmi zjednodušeně jako takzvané zlaté pravidlo: nedělej druhému to, co nechceš, aby on dělal tobě. Zabývám se ale i tím, co nazývám asymetrickou reciprocitou. To je myšlenka, že existují lidé, kteří nemohou oplácet, jako jsou děti, lidé s handicapem nebo budoucí generace. Přesto se k nim musíme chovat s respektem. Reciprocita tedy znamená, že se k ostatním chovám s respektem a očekávám, že oni učiní totéž – ať už ve vztahu ke mně, či k jiným členům společnosti. Tento princip reciprocity považuji za klíčový morální základ, na němž by mělo stát lidské společenství. A to nejen ve vztazích mezi současníky, ale i ve vztahu k budoucím generacím. Dnes to téma tvoří velmi živou debatu v morální filozofii, kterou v osmdesátých letech otevřel oxfordský filozof Derek Parfit. Ten si položil otázku, zda je důležitější odpovědnost vůči současníkům nebo vůči budoucím generacím. Když vezmeme současníky, můžeme mluvit zhruba o pěti generacích: prarodiče, rodiče, my, děti a vnoučata. Nicméně, budoucí generace nedokážeme přesně vyčíslit – mohou jich být desítky, tisíce, možná i nekonečně mnoho. Vůči každé z nich však neseme určitou míru odpovědnosti.

A pokud by neexistovaly, například proto, že zdevastujeme planetu nebo dojde ke globálnímu jadernému konfliktu, pak by naše vlastní životy ztratily hodnotu, protože by neexistovaly v jejich paměti. Proto je důraz na mezigenerační odpovědnost a solidaritu tak důležitý. Já tomu říkám koncept morální reciprocity: měli bychom se vždy snažit brát ohled na to, jak se na situaci dívá druhý člověk, jak bychom se cítili na jeho místě. Schopnost nahlížet svět očima druhého považuji za nejvyšší morální kvalitu. 

Zmínil jste Dereka Parfita. Zajímalo by mě, jak se podle vás doplňuje dravý svět byznysu s jeho etikou, a zda jste někdy v podnikání musel ustoupit svému svědomí na úkor zisku.

Ten problém spočívá v tom, že byznys je ze své podstaty pragmatická záležitost, zatímco filozofie často pracuje s ideály. Výhodou architektury a urbanismu je skutečnost, že dokážou propojit různé roviny reality – od ideje až po její realizaci. Ve filozofii často pracujete pouze s ideou. Zatímco v urbanismu, architektuře a developmentu musíte mít i tu druhou rovinu, tedy realizaci. Můžete mít sebelepší ideu, sebelepší návrh, ale pokud není realizován, tak fakticky neexistuje. V tomto oboru je to jiné než ve filozofii, kde někdy stačí samotná idea, která může změnit svět. V praxi developmentu se samozřejmě setkáváte s různými situacemi a musíte často dělat řadu kompromisů. Existují limity a omezení vyplývající z právních předpisů, městské regulace, architektonických pravidel, působení státních orgánů, a samozřejmě i z potřeb a názorů místní komunity. Projekt je tak často výsledkem kompromisu. My se ale vždy snažíme, aby projekt neztratil rukopis, který do něj chceme vtisknout. Hledáme kompromis mezi všemi zúčastněnými stranami. Nepůsobíme konfliktně, nesnažíme se prosazovat projekt za každou cenu, ale hledáme konsenzuální řešení. Možná i proto jsme nikdy neměli žádné odvolání ke stavebnímu povolení. Ani na Smíchově, ani na Rohanském ostrově.

Přejděme k Oxfordské univerzitě, kde nese vaše jméno nejstarší profesura. Cítíte se tam jako mecenáš nebo spíše jako partner v nějakém filozofickém dialogu?

To je dobrá otázka. Myslím si, že lidé oceňují hlavně to, že o obor mám skutečný zájem, a že s osobou držitele té profesury, která nyní odchází do důchodu, a která je jedním z největších světových odborníků na etiku války a populační etiku, mohu vést rovnocenný dialog. S těmito lidmi mohu diskutovat o filozofických problémech, kterých se dotýkám ve své knize a oni mě považují za někoho, s kým se dá mluvit. A byl to i jeden z důvodů, proč mi nabídli možnost vytvořit speciální endowment pro profesuru morální filozofie. Je to mimo jiné nejstarší profesura filozofie na nejstarší univerzitě anglicky mluvícího světa. Byla ustanovena roku 1621 Thomasem Whitem. Jejími držiteli byli kaplani anglických králů a v devatenáctém a dvacátém století také klíčové postavy morální filozofie. Byla to pro mě velká pocta, a proto jsem se rozhodl tuto profesuru podpořit. Nadace, kterou vedu, se zaměřuje zejména na podporu morální a politické filozofie. S Oxfordem máme sice nejhlubší spolupráci, ale spolupracujeme i s Harvardem či Karlovou univerzitou, zejména Centrem pro filozofii, etiku a náboženství, které zaštiťuje profesor Tomáš Halík. Podporujeme také řadu konferencí, odborných časopisů, individuálních akademiků i studentů, jakož i mnoho aktivit na pomezí občanské společnosti, kultury a umění.  

Tento segment činnosti nadace je pro mě velmi důležitý a jde o konzistentní aktivitu, kterou chceme rozvíjet i v budoucnu. 

Proč jste si pro největší filantropii zvolil právě Oxfordskou univerzitu?

Oxford má obrovskou filozofickou fakultu a představuje centrum filozofického myšlení na anglofonních univerzitách. Dokud před druhou světovou válkou dominovala němčina, tak byly hlavními centry německé univerzity. Dnes jsou to zejména britské a americké univerzity a Oxford s tradicí sahající až do třináctého století patří mezi špičku, a to zejména v oblasti morální filozofie. Oxford měl a má skutečně výjimečné osobnosti. Spojení s univerzitou mi navíc umožňuje přivádět k nám řadu významných myslitelů, kteří zde mají přednášky pro širokou i odbornou veřejnost. V uplynulých letech jsme tu měli například Petera Singera, jednoho z nejvýznamnějších expertů na praktickou etiku a autora myšlenky ochrany zvířat (kniha Animal Liberation). Jeho koncept „cítící bytosti“ zásadně ovlivnil přemýšlení o vztahu lidí k jiným žijícím bytostem. Měli jsme zde také významného amerického filozofa Stephena Darwalla, který se věnuje normativní etice a otázce, co znamená náš postoj k druhému člověku. Díky filantropickým aktivitám se mi daří budovat cenné kontakty a přivádět do českého prostředí osobnosti a myslitele, kteří by se k nám jinak nedostali. Zároveň se také snažím podporovat české studenty a poskytovat jim stipendia pro studium na prestižních univerzitách v zahraničí a propojovat je s místními akademiky. Věřím, že je důležité, abychom u nás podporovali excelenci.

Současný svět se stále více zabývá etikou umělé inteligence. Jak vnímáte svět, ve kterém budou rozhodovat spíše algoritmy než lidský úsudek?

Jde o velkou otázku. Osobně vidím v současnosti tři zásadní výzvy. První je životní prostředí, planeta samotná, a v tomto směru chystáme i iniciativu zaměřenou na podporu environmentálních aktivit, do které se nadace chce zapojit. Druhá oblast jsou technologie – zejména biotechnologie, přinášející velké etické výzvy. A třetí je právě umělá inteligence, která má rovněž velmi zásadní etické implikace. Řeší se v ní například otázka subjektivity AI. Nejsložitější otázkou je autonomie umělé inteligence. Může mít vůbec vlastní subjektivitu? Co se stane, když umělá inteligence začne zadávat úkoly sama sobě? To jsou otázky, na které je obtížné hledat odpovědi. Jednou z nejzásadnějších oblastí je její regulace. Žádnou globální dohodu obdobnou například jaderným zbraním zatím nemáme, a proto je nalezení konsenzu velmi obtížné. Vztah mezi lidskou a umělou inteligencí je jednou z největších výzev současnosti. Velké množství dilemat přináší například autonomní auta. Co se stane, když se v kritické situaci objeví chodci a algoritmus musí rozhodnout, koho zachránit a koho ohrozit? Kdo má přednost? Jak nastavit algoritmus? Takových dilemat je mnoho a tradiční lidský úsudek je v konkrétní situaci založen na pocitu a na odpovědnosti člověka za své vlastní rozhodnutí. Toto je jen jeden z oborů, který se bude masivně rozvíjet. I to je důvod, proč se morální filozofii věnujeme, protože za každou novou technologií či objevem stojí množství etických otázek, které je potřeba prozkoumat a reflektovat.

Vaše nadace se věnuje péči o duši. Co si pod tím mám přesně představit?

Péče o duši je velký pojem, který používal Jan Patočka, jeden z nejvýznamnějších filozofů dvacátého století. Mimochodem příští rok si připomeneme padesáté výročí jeho úmrtí a naše nadace se stala hlavním partnerem konference, která je mu věnovaná. Patočka byl prvním signatářem Charty 77 a významně ovlivnil Václava Havla, ostatně jeho Moc bezmocných je věnována právě Patočkovi. Péče o duši je pro mě důležitá a má ještě další dimenzi, kterou je vyrovnanost. Péče o duši je i přemýšlení o tom, co je v životě smysluplné, a co naopak ne. Péče o duši znamená přisuzovat všem stejná práva, respektovat každého jako osobnost a uznávat jeho lidskou důstojnost. To je podle mě klíčová součást péče o duši. Druhá dimenze je občanská společnost. Péče o duši znamená také pohybovat se v prostředí, které podporuje rozvoj občanské společnosti, autonomii jednotlivců a autenticitu, tedy možnost autenticky vyjadřovat své názory. K tomu přispívá i naše práce v urbanismu a architektuře. Spojujeme soukromý a veřejný prostor. Naše projekty kladou důraz na kultivaci a rozvoj veřejného prostoru: pěší bulvár Madeleine Albrightové na Smíchově, pobřežní promenáda na Rohanském ostrově či filozofické náměstí, kde plánujeme vybudovat centrum čtenářské kultury. Veřejný prostor patří všem, a proto je zásadní, aby jej mohli všichni sdílet. Myslím si, že je důležité vést lidi k tomu, aby přemýšleli o smyslu života, otevřeli se světu a názorům druhých a nežili jen ze dne na den. 

Kdybyste se dnes mohl setkat s Janem Patočkou, co byste mu řekl o stavu svobody v dnešní době?

Na Patočku se vážou i jiné, složitější dotazy, ale tahle otázka je skutečně zásadní, protože pokud existují hodnoty, pak svoboda stojí pravděpodobně na nejvyšším piedestalu. Sekyra Flowers, jejíž autorem je Daniel Libeskind, připravuje projekty, které jsme nazvali „Svoboda“, „Spravedlnost“, „Rovnost“ a také „Přátelství“. Svoboda je podle Kanta vnitřní hodnotou světa. Bez ní člověk nemůže žít morálně. Potřebujeme svobodu, abychom se mohli rozhodnout, zda jednáme v souladu s morálními principy, nebo proti nim. Zda činíme dobro či zlo. Tento problém se dotýká i velkých teologických otázek, například proč ve světě existuje zlo, pokud je Bůh nekonečně dobrý. Někteří říkají, že dobro nemůže vzniknout bez zla. Takže Bůh to vlastně myslel dobře. Problém svobody má dvě hlavní roviny: spontánnost, která začíná u Leibnize, a autonomii, což je klíčová Kantova myšlenka. Vedle toho existuje politická svoboda. Lidská práva, materiální či sociální svoboda, protože někdo nemůže být skutečně svobodný bez odpovídajícího zázemí, bydlení či vzdělání. Svoboda zahrnuje také dimenzi negativní – svoboda od státního zásahu a pozitivní – stát nám umožňuje vzdělání a lepší životní podmínky, což původně vycházelo z antické představy podílet se na správě obce. Z mého pohledu je nejdůležitější, aby svoboda umožnila jednat v souladu se svědomím a s minimem vnějších omezení. Patočka jako velký myslitel o svobodě zdůrazňoval, že smysl života se naplňuje prostřednictvím oběti. Parafrázuji: „Jsou věci, pro které je třeba trpět, zpravidla jsou to věci, pro které je třeba žít.“ Svoboda pro každého znamená něco trochu jiného, ale pro něj byla spojena především s obětí. Osobně považuji za zásadní svobodu předávat hodnoty, žít autonomně, autenticky a spontánně.

Až se lidé budou dívat na vaše čtvrti, chcete, aby příští generace vnímaly spíše otisk úspěšného developera, který postavil celé čtvrti nebo spíše manifest jeho filozofických hodnot?

Důležité je, aby lidé při pohledu na naše čtvrti vnímali, že jsme zde zanechali stopu s určitým přesahem. Aby si uvědomili poselství, které projekty samy o sobě nesou, architektura, veřejný prostor, urbanistická koncepce, a aby rozpoznali hodnoty, které se odrážejí i v názvech ulic. Naším cílem je zvýšit kvalitu života lidí, aby město nabízelo víc než jen bydlení či spotřebu, aby je inspirovalo k přemýšlení o smyslu života, a nakonec jim umožnilo stát se lepšími lidmi.