Labyrint příběhů v kulisách UNESCO. Gabriela Rachidi dává Festivalu Krumlov světový rozhled i jemný cit
Mezinárodní hudební festival Český Krumlov každoročně oživuje jedinečný genius loci tohoto historického města tím, že bohatým hudebním programem propojuje kulturní tradici se současností. Jeho 35. ročník s podtitulem Labyrint příběhů letos promění čtrnáct koncertních míst v prostor, kde se hudba a vyprávění slévají v jeden hluboký zážitek. V čele tohoto festivalového organismu stojí jeho majitelka a ředitelka Gabriela Rachidi. Do jeho vedení vnáší zkušenosti ze světoznámé londýnské agentury, Velšské národní opery, produkce koncertů s hvězdami klasického světa i z působení v porotě evropské televizní talentové show. Absolventka pražské HAMU, jejíž studia obohatily také bostonská Berklee College of Music a pařížská Sorbonna v sobě spojuje světový manažerský rozhled s jemným citem. V otevřeném rozhovoru popisuje, jak se její zkušenosti ze čtyřech zemí promítají do náročné reality velkého open-air projektu, co obnáší vyjednávání s agenty světových hvězd i jak vnímá roli matky dvou dcer v oboru, který namísto iluzorní harmonie vyžaduje upřímné životní kompromisy.
Vést mezinárodní festival vyžaduje velkou míru odvahy a jasnou vizi. Mění se v čase vaše osobní definice toho, co by měl festival divákům přinášet?
V posledních letech stále více přemýšlím o festivalovém zážitku jako o celku. Nejde jen o samotný koncert, ale také o atmosféru a příběh, které návštěvníka obklopují před koncertem i po jeho skončení. Dramaturgie koncertů taktéž více vychází ze samotných koncertních míst. Doufám, že festivalové koncerty diváky ještě hlouběji inspirují díky bližšímu kontaktu s kulturním dědictvím. Osobně bych si přála, aby díla, která nabízíme, dokázala probouzet v divácích ty nejhlubší emoce, aby lidé vnímali jejich duchovní přesah a přivedla je k zamyšlení nad tím, co je skutečně důležité. To je totiž přesně to, co dělají se mnou, a to bych přála všem lidem na světě.
Snaží se festival omlazovat své publikum a sázet na multižánrovost? Jak těžké je balancovat mezi zachováním tradice klasické hudby a tlakem na inovace, které přitáhnou mladší generaci?
Omlazování a multižánrovost jsou často spojované, ale ve skutečnosti spolu nemusí souviset. Mladí lidé dokážou ocenit i klasickou hudbu, pokud jim dáme příležitost objevit ji v inspirativním prostředí a ve špičkové kvalitě. Právě proto se nesnažíme omlazovat publikum tím, že bychom opouštěli klasickou hudbu, ale spíše tím, že hledáme nové cesty, jak k ní lidi přivést. Náš hlavní program je převážně klasickohudební. Prostor pro žánrovou pestrost pak nacházíme ve Festivalové zóně, která nabízí doprovodný program a koncerty zcela zdarma pro širokou veřejnost. I toto je casta jak můžeme oslovovat mladší publikum, širší veřejnost i návštěvníky, kteří zmíněnou multižánrovost vyhledávají. Tito lidé pak třeba díky tomu zavítají i na koncerty hlavního programu. Pokud uvádíme projekty s žánrovým přesahem v hlavním programu, crossover, filmovou hudbu nebo jiné přesahy, dbáme na vysokou interpretační úroveň a projekty uvádíme ve většině případů také za doprovodu symfonického orchestru. Myslím si proto, že by mezi tradicí a inovací nemusel být nutně střet. Vztah ke klasické hudbě chce trochu času a také to štěstí dostat se ke skladbám, které vás zaujmou. Někdo se k ní dostane mladý, někdo až ve starším věku. Naší rolí je vytvářet příležitosti, aby se takové setkání mohlo stát.
Produkce festivalu v historickém městě asi přináší specifické výzvy. Zažili jste nějaký moment, kdy jste museli improvizovat na hranici možného?
Ano, naši produkční jsou každoročně šťastní, že mají tak pestrou práci (smích). Kdybychom připravovali festival v nějakém stálém sále, tak by náš tým mohl mít možná půl roku dovolenou. Ta náročná práce s jedinečnými historickými a netradičními prostory je však jedním z důvodů, proč je Festival Krumlov tím, čím je. Za dobu existence festivalu jsme zažili povodně, krupobití, několikrát vytopenou techniku i zázemí a také velká omezení z důvodu chráněné oblasti, ve které se nacházíme. Právě tyto zkušenosti nás učí připravit si více scénářů a lépe reagovat na nečekané situace. Někdy však také improvizujeme a pak tvrdíme, že to bylo v plánu (smích). Improvizace je nutná dovednost každého člena týmu; festival je živý mechanismus s umělci, tisíci diváky a přírodou. To je zároveň ale i příležitost ke vzniku nečekaných a nádherných emocionálních situací, které by nedokázal vymyslet ani ten nejlepší kreativní ředitel na světě.
Na festival vozíte světové hvězdy i objevné formáty. Podle jakého klíče vybíráte umělce a jak moc do tohoto procesu promítáte svůj osobní hudební vkus?
Základem je vždy vize dramaturgie daného ročníku. Z ní vychází repertoár a následně hledáme interprety, kteří jsou pro něj umělecky i osobnostně nejvhodnější. Někdy však postupujeme i opačně. Oslovíme umělce, kterého si na festivalu mimořádně přejeme představit, a teprve společně s ním hledáme program, který vychází z jeho repertoáru a je pro daný ročník vhodný. Osobně mám velmi blízko ke zpěvu a opeře, a tak na festivalu každoročně nesmí chybět operní gala či celé operní představení. Naštěstí opera byla vždy přirozenou součástí festivalové identity. Mezi mé osobní favority patří také dobová představení v Barokním divadle. Před pár lety jsme se rozhodli, že se stanou jedním z pravidelných vrcholů festivalového programu a pomyslným programovým klenotem každého ročníku.
Hodně se mluví o udržitelnosti velkých kulturních akcí. Jakým způsobem implementujete ekologické a společensky odpovědné přístupy do produkce takto masivní události?
Udržitelnost je přirozenou součástí našeho každodenního fungování. Jsou to stovky malých i velkých rozhodnutí, která děláme v tomto směru, jako například snaha využívat stávající historické a kulturní prostory namísto výstavby dočasné infrastruktury. Dlouhodobě podporujeme lokální dodavatele, služby i regionální partnery. Postupně omezujeme jednorázové materiály a hledáme možnosti opakovaného využití scénických a produkčních prvků, mobiliáře apod. Je potřeba ale vnímat, že udržitelnost nevybudujeme tím, že budeme lépe třídit odpad nebo méně jezdit autem. Ta bude vyžadovat velkou kolektivní změnu ekonomického systému, který bude muset být mnohem více cirkulární. V tomto vnímám naši misi jako nejsmysluplnější, protože hluboce věřím, že kultura bude muset být jedním z hlavních pilířů takové ekonomiky. Jinak řečeno, musíme přesvědčit lidi, že je pro svět lepší koupit si lístek na krásný koncert lokálního umělce než několikátou plastovou hračku vyrobenou na druhém konci světa. A naší misí je navíc zajistit, aby takové rozhodnutí lidem přinášelo ještě větší radost. Máme spoustu práce.
A co společensky odpovědné přístupy?
Do toho řadím například práci s publikem. Dlouho jsem si přála, aby na festivalu byl též bohatý program, který je přístupný zcela zdarma. To se podařilo naším projektem Festivalová zóna. Dále festival organizuje vzdělávací aktivity, masterclasses či příležitosti pro mladé umělce. Velký důraz v poslední době klademe na podporu mladé generace interpretů a vznik nové tvorby.
Svět špičkového kulturního managementu bývá plný vyjednávání. Kde v sobě berete tu správnou kombinaci diplomatického taktu a manažerské neústupnosti?
Každý den hledám tu správnou rovnováhu a myslím, že ji budu hledat celý život. V tomto mi pomáhají přibývající zkušenosti a cítím, že jsem každý rok ve vyjednávání odvážnější, protože mám lepší přehled o tom, jaké jsou v tomto světě například reálné honoráře umělců oproti honorářům, které jejich agenti „zkoušejí“. Bývala jsem přesvědčená, že klíčem k dobrému vyjednávání je především diplomatická komunikace, hledání kompromisů a snaha vyjít vstříc. Dnes už ne tolik. Dochází mi také, že neústupnost není opakem diplomacie. Naopak, mohou se vzájemně doplňovat. Ale i tak mám občas pocit, že hraju poker.
Váš domov, kde děláme tento rozhovor, je plný hudby, vytříbeného designu a smyslu pro detail. Promítá se tato vaše láska k vizuální estetice i do dramaturgie a scénografie festivalových pódií? Jste perfekcionistka?
Cítím velké uspokojení, když při práci na festivalu hledáme, jak harmonicky propojit hudební dílo, scénografii, světla, kostýmy i režijní koncept, a ladíme k tomu detaily. Zapojuji do toho doma po večerech i manžela, architekta, který mi pomáhá celou tu vizi koncipovat a vizualizovat. Stále však nejdůležitějším pilířem je hudba. Hodně jsme se například posunuli v kvalitě ozvučení venkovních koncertů. Scénografie je třešnička na dortu, kterou se snažíme postupně více zakomponovat a chceme, aby jí přibývalo. Perfekcionismus je asi silné slovo, avšak u organizace mě často sužuje pocit, že něco není dotažené či neladí, a tím trápím sebe i kolegy na nekonečných poradách. Na svou obranu jim pak argumentuji, že přece cit pro detail často rozhoduje o tom, zda se z dobrého zážitku stane zážitek výjimečný. Doma pak tímto argumentuje můj muž proti mně, ale mě ty poházené hračky všude po zemi nerozčilují (smích).
Produkční maraton kolem festivalu znamená měsíce extrémního nasazení. Jak se vám daří přepínat z role manažerky do role maminky dvou malých dcer vytvářející doma klidný přístav?
Vezmu to trošku zeširoka. Pamatuji si setkání s jedním terapeutem, který mluvil o životních rolích a o tom, jak je důležité umět mezi nimi vědomě přecházet. Vysvětloval, že každý z nás v sobě nese hned několik rolí a že přechod mezi nimi by měl mít svůj pomyslný překlenovací rituál tak, aby člověk v dané roli byl naplno. Na toto téma vedu také rozhovory s blízkou kamarádkou a mentorkou a rozebíráme, kolik rolí vlastně může zastávat v jedné osobě žena, a stejně tak i muž. Leckdy naplňujeme roli manželky, matky, milenky, kamarádky, dcery, podnikatelky či paní domu a každá z těchto rolí od nás vyžaduje jiné chování i energii. Teorie, které věřím, za mě říká, že je opravdu důležité si tyto role zvědomit, a pak si dovolit být v každé z nich jiná a udělat zmíněný malý rituál, když přecházíme z jedné do druhé.
Toto se snažím aplikovat, ale nebudu lhát, častým denním chlebem je například kojení u porady či videohovoru. Přecházení z jedné role do druhé je pro mě též někdy bolestivé, protože máte pocit, že odcházíte od něčeho, co není dokončené a kde budete chybět. Nejvíc to bolí, když se to týká dětí, zároveň nás však právě ony učí žít nejvíc v přítomném okamžiku.
Váš manžel je architekt, vy jste producentka a manažerka. Doma tak spolu tvoříte kreativní tandem, kde se potkává cit pro prostor, strukturu a harmonii. Jak se toto vaše profesní zázemí promítá do výchovy vašich dcer? Snažíte se jim skrze prostor, v němž žijí, a hudbu, kterou slyší, podvědomě budovat estetické vnímání už od dětství?
S manželem moc doufáme, že obě naše dcery budou mít k hudbě a umění hluboký vztah. Zatím jsou ještě malé, takže to bereme spíš hravou formou. Máme však slibné momenty. Na přání starší dcery musíme obden povinně všichni tančit na Louskáčka od Čajkovského, což v pojetí manžela bohužel moc umělecké není (smích). Na oplátku ji nutíme poslouchat mé a manželovo hraní s představou, že ji umělecky povyšujeme. Ona nám naopak poměrně jasně dává najevo, že ticho je také forma umění. A tak tajně sníme o tom, že doma máme budoucí baletku a zpěvačku. Manžel ještě doufá, že z nich budou světové architektky. Pak by se nám také líbilo, kdyby byly ekologickými a politickými aktivistkami. Nebo možná duchovními vůdkyněmi. Ale samozřejmě na ně nechceme vyvíjet velký tlak ani mít přílišná očekávání (smích).
Kdybyste měla dát jednu univerzální radu ženám, které chtějí budovat ambiciózní kariéru v kultuře a zároveň touží po harmonické rodině, jaká by to byla?
Pokud si myslíte, že lze skloubit velké ambice a dokonale harmonickou rodinu, tak máte snivá očekávání a zhlédly jste příliš mnoho amerických filmů (smích). Ať už je to v kultuře, nebo v jakémkoliv jiném oboru. Časem vidím, že vše má svou, a někdy i vysokou a bolestivou, cenu a že velké kompromisy jsou nutné. Je dobré si zvědomit a hluboce zvážit, jaké potřeby skutečně máte, a to jak v kariéře, tak v rodině. Pokud bych tedy měla dát jednu univerzální radu, pak by zněla: nejprve si ujasněte, co pro vás znamená harmonie domova a ambiciózní kariéra. Potom se snažte pochopit, co je harmonické pro vašeho partnera a děti, protože ten harmonický domov tvoříte s nimi. Vědomě však přijměte důsledky kompromisů, které vás čekají (úsměv).
