S vůní benzínu a barvy. Cesta vysočanské Pragovky ke světovému umění
Industriální architektura má zvláštní dar. Místa, kde se kdysi v potu tváře ohýbal kov a montovaly motory, dnes přitahují lidi s vizí. Vysočanský areál, v němž sídlila světoznámá firma Praga, nezanikl. Transformoval se. Pragovka Art District se stala pulzujícím kreativním epicentrem, které podněcuje ke sdílení různých uměleckých přístupů mezi tvůrčími komunitami. Srdcem tohoto uměleckého centra je budova E Factory, jejíž prostory slouží jako ateliéry pro několik desítek umělců různého zaměření. Je to originální místo, kde se může svobodně potkávat a navzájem obohacovat široká veřejnost se současnou uměleckou scénou – ať už při výstavách, koncertech, nebo v letních měsících u plátna letního kina. Nahlédli jsme za dveře tří tamních ateliérů, kde vznikají díla rezonující od Prahy až po Miami.
Dialog s Picassem a obdiv pařížských galerií
V jednom z ateliérů tvoří Adam Štech, přední český výtvarný umělec, jehož rukopis definuje svébytná interpretace moderních forem. Absolvent Akademie výtvarných umění v Praze z ateliérů profesora Jiřího Sopka a docenta Vladimíra Skrepla si uznání vybojoval brzy – v roce 2011 získal prestižní Cenu kritiky pro mladou malbu. Během studií obdržel Ateliérovou cenu a prošel uměleckou rezidencí v portugalském Bellas Artes. Od roku 2015 ho zastupuje renomovaná pražská galerie DSC Gallery a jeho vliv na scéně stabilně roste. Přibližně sto jeho děl se dnes nachází ve třech nejvýznamnějších českých soukromých sbírkách výtvarného umění, další kusy vlastní veřejné instituce, jako je Galerie Klatovy/Klenová, i soukromí mecenáši, včetně sbírky Kunsthalle Praha či Pekelné sáně.
Štechův rozptyl od maleb přes sochy až po mozaiky má mezinárodní přesah. V roce 2022 oslnil sólovou výstavou v Ascaso Gallery v Miami. Ve stejném roce zakoupila jeho bronzovou bustu Picassa věhlasná španělská nadace The Maria Cristina Masaveu Peterson Foundation Collection, která ve svých sbírkách opatrovává mistry jako El Greco, Picasso, Braque, Dalí či Warhol. V roce 2023, u příležitosti padesátého výročí od úmrtí Pabla Picassa, vystavil své dílo v pařížské galerii Mayoral přímo vedle samotného španělského génia, a to po boku pouhých šesti vybraných umělců z celého světa.
Tuzemské publikum mohlo Štechovu monumentální tvorbu ocenit v roce 2024, kdy proběhla rozsáhlá sólová výstava Adam Štech: houellebecq! v Centru současného umění DOX. Rok 2024 přinesl i několik skupinových výstav, například s malířem Lubomírem Typltem v DSC Gallery, a ilustraci knihy Krvavý Žižkov, která vyšla v nakladatelství Druhé město. V roce 2025 se jeho plátna objevila v Museu Kampa a v domě u Kamenného zvonu (GHMP), kde byl autorův obraz Žena s telefonem vybrán jako hlavní vizuál celé výstavy představující bezmála stovku autorů. V září 2025 byl pak zařazen do výběru padesáti ze sta nejviditelnějších umělců a umělkyň, jejichž jména figurují v žebříčku J&T Banka Art Index. Štechova estetika proniká i do veřejného prostoru a na titulní strany; od roku 2022 je k vidění jeho kubistická velkoplošná malba Havla na jednom z domů v městské části Brno-střed (publikovaná v knize Městská galerie), jeho díla ozdobila magazín VOGUE CS u příležitosti třicátého výročí sametové revoluce, výstavní katalog Motýlí efekt? pro Galerii Rudolfinum či knihu Rezavá ústa / Matická dekáda – Pragovka 2011–2021.
Kruté i humorné hry na vnitroblocích
Jen o několik dveří dál pracuje Jakub Janovský. Umělec, který na sebe výrazně upozornil už během studií v ateliéru kresby Jitky Svobodové na pražské AVU, se ve své tvorbě dotýká témat, která v divákovi vyvolávají mrazení i fascinaci. Jeho ústředním motivem jsou děti a jejich hry přenášené však do chladných, anonymních kulis sídlištních vnitrobloků. Tyto scény fungují jako silná metafora střetu světa dospělých a dětí.
Pro Janovského práci je příznačná znepokojivá nejednoznačnost. Divák se ocitá v napětí mezi tím, co je zjevné, a tím, co zůstává skryté. Autor mistrně tematizuje vztah kolektivní a osobní paměti, evokuje traumatické okamžiky vynořující se ze zapomnění, ale zároveň situace odlehčuje černým humorem a nadsázkou. Formálně se Janovský nenechává svázat hranicemi médií. Přestože základem jeho vyjádření zůstává kresba, prorůstá do intenzivní malby, prostorových realizací a ojedinělé, technicky náročné práce se smaltem. V jeho portfoliu nechybí ani videoart, performativní aspekty a setrvalý zájem o možnosti vstupů do veřejného prostoru, kde jeho díla získávají nový, syrový kontext.
Respektovaný status Jakuba Janovského potvrzuje řada ocenění i bohatá výstavní historie. Na domácí scéně získal například v roce 2011 druhé místo v prestižní ceně NG 333 pořádané Národní galerií v Praze a v roce 2024 první místo v projektu Sport in Art v pražské SmetanaQ Gallery za sérii maleb Dvojka, Pětka a Šestka. Mezi jeho zásadní sólové projekty z poslední doby patří výstavy Betonová zahrada v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou (2022), Černý Petr v pražské Galerii Václava Špály (2024) či expozice Dům z karet v kutnohorském GASKu (2025). Stále výrazněji se prosazuje také v mezinárodním kontextu, což dokládá samostatná výstava The Shadow Line v německém Kunstverein Pforzheim (2026) nebo projekt Things to Play With v maďarské galerii Torula v Győru (2026). Jeho díla jsou dnes zastoupena v předních institucích včetně Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy či Západočeské galerie v Plzni, stejně jako v mnoha významných soukromých sbírkách u nás i v zahraničí.
Silikonové experimenty a sakrální monumentalita
Další výraznou osobností vysočanských ateliérů je Martina Chloupa, osobitá stálice intermediálního umění z generace formované v posametové éře. Její široký námětový repertoár pramení z náhodných setkání s lidmi, zvířaty či náladami, která však vcelku tvoří promyšlený tvůrčí koncept. Její díla jsou zastoupena v Národní galerii v Praze i v řadě dalších sbírek doma a v zahraničí.
Po studiích v Ústí nad Labem absolvovala pražskou AVU v Intermediální škole Milana Knížáka (diplom získala v roce 2005), přičemž prošla i sochařskými stážemi u Jana Hendrycha a Jana Koblasy. Zde si upevnila svobodný přístup k volbě média. Její intermediální filozofie nespočívá v samoúčelném těkání, ale v přesném dialogu s tématem – od portrétu přes krajinu až po sakrální motivy.
V portrétní tvorbě kombinuje gesta německé exprese s hlubokou introspekcí. Tyto principy nově přenáší z pláten na silikonové obrazy. Při tomto inovativním materiálovém experimentu maluje silikonovou hmotou na tenkou textilii; transparentnost materiálu pak pracuje se světlem podobně jako vitráž a dodává dílům mystický nádech. V kontrastu k tomu vytváří také čistě abstraktní kompozice na geometrickém základě.
Martina Chloupa neustále stírá hranice mezi volným uměním a designem. V nejnovějším objektu Polštář s realisticky vyřezaným sedákem z lipového dřeva na konstrukci z pražského metra rozvíjí svou řadu funkčního nábytku. Významný protipól k jejímu procesnímu kříži pro kostel Svatého Ducha v Ostravě z roku 2011 pak tvoří nejnovější reliéfní dřevořezba Ve vodě. Monumentální nahá ženská postava v nadživotní velikosti, zpracovaná jako detailní stéla s jemnou stříbrnou patinou, evokuje aluzi na křest v Jordáně a otevírá úvahy nad očistnou i nebezpečnou silou vodního živlu.
