Masaryčka od Zahy Hadid vyplnila zanedbané místo mezi Masarykovým nádražím a ulicí Na Florenci, jak její tvůrci slibovali. Investoři z Penty ji však nepojali jen jako svou novou vlajkovou loď, ale i jako symbolicky první krok k mnohem rozsáhlejšímu plánu revitalizovat území pražské Florence a propojit historické centrum města s Karlínem a Žižkovem. 

Petr Palička má svou kancelář v posledním patře nedávno dokončené budovy Masaryčky, jejíž výstavbu jako šéf developerské divize Penty společně se svým týmem několik posledních let řídil. Pro tento ambiciózní projekt si nakonec vybrali architekty ze známého londýnského ateliéru Zahy Hadid a budova se stala hned po jejím dokončení bezesporu novou ikonickou stavbou Prahy. Je však jen prvním projektem v mnohem větším plánu těchto developerů využít hluchá místa lukrativní pražské lokality. Zajímá nás, co konečné podobě Masaryčky předcházelo a jak se celý proces, od záměru navrhnout jednu budovu k mnohem širšímu pojetí propojit rozdělenou část města, vyvíjel.

Nedávno jste se sem přestěhovali z Florentina, které je hned naproti přes ulici. Splňuje Masaryčka vaše původní očekávání? A jak se vám s týmem Zahy Hadid pracovalo?

Ono je to dnes už nějakých dvanáct let, co jsme s ateliérem Zahy Hadid začali pracovat. Byla to nesmírně zajímavá zkušenost, protože nikdy předtím jsme s tak silným ateliérem nespolupracovali. Měli jsme z toho i respekt, úplně přesně jsme nevěděli, co si můžeme dovolit. Začali jsme s nimi tvořit první studie, které se ubíraly nejrůznějšími směry. Variant, jak by budovy měly vypadat, bylo překvapivě velké množství. Ale především je potřeba říct, že to první, co v rámci soutěže vzniklo, byla koncepce rozvoje celého území. Ta zahrnovala celou Florenc i pozemky, které jsme tehdy nevlastnili, z čehož byla mediální kauza. Nás ale tehdy zaujal především jejich urbanistický přístup k celé Florenci, návrhy dopravní propojenosti a možnosti spojení obou částí Prahy 1, které současná podoba nádraží rozděluje. A to, co nás asi nejvíc překvapilo a zaujalo, až nadchlo, bylo že hlavním bodem rozvoje nebyla Masaryčka, a to místo, kde teď jsme, ale Florenc, místo dnešního autobusového nádraží. To pro nás bylo něco úplně nového, překvapivého. Předtím jsme měli celou řadu návrhů od jiných architektů, dokonce i od jiného velmi významného architekta Daniela Libeskinda, ale takto komplexně nikdo neuvažoval. Všichni uvažovali tak, že Masaryčka je to místo a někde tam za tím se už něco postaví. Ateliér Zahy Hadid na to šel vlastně úplně opačně. Říkali nám, neblázněte, v Praze jsou jenom tři oblasti, kde se vám kříží dvě trasy metra a dvě z nich už jsou zastavěné, tohle je třetí. Nevyužít toho, by byla promarněná šance. 

A to vás přesvědčilo.

To byla skutečně věc, kdy jsem si řekl, ano, tohle je ono. Když jsme ten koncept zveřejnili, dostali jsme se trochu do konfliktu s ČSAD, kterému vadilo, že projekt uvažuje s jejich pozemky, aniž bychom to s nimi projednali, což byla asi chyba. Na druhou stranu se jednalo o koncept rozvoje území, který majetkové věci neřešil. Nicméně z této celé koncepce se oddělila část Masaryčky, tyto dvě budovy, které dnes stojí, protože tam územní plán už byl hotov a byla zde možnost hned stavět, zatímco na zbytku bylo potřeba udělat změnu územního plánu, která doposud probíhá. Ale abych se vrátil zpátky k otázce, jestli jsme spokojeni s budovou, myslím, že jsme s ní velmi spokojeni, i když samozřejmě, jak to bývá, budova se samozřejmě dnes od toho původního konceptu drobně liší. Vždy, když se začnou brát v úvahu technické a nakonec i finanční limity a dopady jednotlivých návrhů, tak se projekt samozřejmě vyvíjí. Myslím si, že je trochu škoda, že především přední část budovy byla o patro vyšší a ještě k tomu asi o 2 m, ale v rámci projednávání jsme ji museli snížit. Snažili jsme se také použít veškeré možné dostupné technologie, aby splnila energetické a environmentální hodnoty a funguje velmi dobře, jsme s ní spokojeni.

Na začátku roku jste dokončili akvizici sousedních pozemků, zmíněného autobusového nádraží na Florenci. Budete tedy skutečně pokračovat v původním záměru tak, jak byl ateliérem navržený?

Původní koncept nás nadchl, ale byl neprůchodný a musel se změnit. Dlouho jsme jej diskutovali a nakonec jsme společně s městem a s ÚAN Florenc, který jsme posléze koupili, uspořádali mezinárodní urbanistickou soutěž s názvem Florenc 21. Přihlásilo se do ní asi padesát soutěžících ze čtyř kontinentů a do finále se dostalo pět ateliérů. Vítězný návrh určuje urbanismus celé této oblasti. Vychází ze základní myšlenky konceptu Zahy Hadid, že hlavním bodem bude právě Florenc, a to byla i hlavní zadávací podmínka soutěže. Na druhou stranu je tento vítězný koncept pro Prahu lépe stravitelný a myslím, že i více zapadá do kontextu celkové lokality.

S ateliérem Zahy Hadid jste už měli předchozí zkušenosti z jiného projektu na Slovensku. Dá se nějak srovnat to, jak jste s nimi pracovali v Bratislavě a v historickém centru Prahy?

Víte, Bratislava je samozřejmě úplně jiné město než Praha. Praha a obzvlášť to místo, kde se teď nacházíme, je skutečně v historickém centru, těsně vedle památkové zóny. Když se podíváte z okna, tak vidíte, že budovy staré stovky let jsou téměř na dosah, což v Bratislavě není. V Bratislavě se staví mnoho výškových objektů, které dnes vytvářejí úplně nové centrum. A historické centrum je v Bratislavě skutečně malinké a je kousek stranou od lokality moderního downtownu. Řekl bych, že uvažování o výstavbě, urbanismu a architektuře se v Bratislavě a v Praze podstatně liší. Ale je potřeba říct, že i ateliér Zahy Hadid, který původně začal dělat v Bratislavě a potom ty objekty dokončil, je jiný ateliér než ten londýnský, který pracoval na Masaryčce.

Když se vrátíme k Praze, souvisí s vaším rozvojem nového území i iniciativa Go Florenc, která si klade za cíl revitalizovat ulici Na Poříčí a přinést do ní více zeleně?

Do aktivity Go Florenc, která v ulici Na Poříčí probíhá, vkládá energii především paní Danuše Siering, která tam vlastní Černou labuť a která je zde velmi aktivní. Od začátku se velice snaží o to, aby ulice Na Poříčí dostala nějaký řád, aby vypadala lépe a aby se v ní lépe žilo. A ona se ta její aktivita rozšířila i do okolí. Přistoupila k tomu mimořádně zodpovědně a velmi energicky a my to samozřejmě podporujeme, protože je to součást i naší oblasti.

Po letech se vám podařilo do Prahy přivést špičkovou světovou architekturu. Proč tady od světových architektů nemáme víc staveb? Jsou investoři málo ambiciozní? Nebo vedení města dělá něco špatně?

Ono tady bylo více architektů jako třeba Ricardo Bofill. Serge Borenstein se do Karlína pokusil ze zahraničí přivést slavné architekty, i když třeba nepostavili tak výraznou budovu, jako je Masaryčka. Může to být jeden z důvodů, proč se o nich až tolik nemluví. Ale zahraniční architekti tady pracovali a pracují. Na druhou stranu, když si spočítáte počet zahraničních developerů, tak ono jich v Praze mnoho nezbylo. Místní prostředí je pro ně opravdu specifické a složité. A je opravdu těžké a mimořádně dlouhodobé tady realizovat něco výraznějšího. A když si vezmeme historii Masaryčky a toho, co všechno jsme museli pro to, aby ta budova mohla vzniknout, absolvovat, tak si myslím, že mnoho jiných architektů a developerů by si prostě řeklo, že jim za to nestojí vynakládat tolik energie a času. Takže není to úplně jednoduché a myslím, že nakonec i na příkladu nové filharmonie je vidět, že je obtížné v Praze prosadit něco výjimečného.

Co Čtvrtý kvadrant Vítězného náměstí? Má šanci být architektonicky významný? Jak jste spokojený s výsledkem soutěže, byl ten výběr správný?

Myslím, že ten vítězný návrh dotvoří Vítězné náměstí dobrým způsobem. Na Vítězném náměstí byli samozřejmě architekti velmi limitováni Engelovým urbanismem, což bylo skutečně velké omezení. A myslím, že je to dobře, protože když se podíváme třeba vedle na budovu rektorátu ČVUT, tak si myslím, že ta stavba tam prostě nesedí, nepatří, a že tam vlastně ruší. Ale současně ty aktivity samozřejmě strašně omezoval i fakt, že tam musela stát samostatná budova Chemicko-technologické fakulty nebo fakt, že je tam velice složitá dopravní situace. To všechno byla velká omezení, takže si myslím, že v rámci všech těchto limitů to dopadlo dobře. Jak ale ve finále ty domy budou vypadat, to ještě dnes nevíme, protože jedna věc je soutěžní návrh a další věc je potom návrh, který se skutečně zrealizuje. Cesta od soutěžního návrhu k prováděčce bude ještě dlouhá.

Velkým tématem je dnes nájemní bydlení, které úzce souvisí i s fenoménem dostupnosti bydlení. Jak vnímáte budoucnost nájemního bydlení z pohledu vývoje realitního trhu? Nedostupné bydlení je celoevropský problém a každá země k jeho řešení volí trochu jinou cestu. Kudy vede správná pro Česko?

Nevím, kudy vede cesta. Je to problém, který řeší většina evropských velkoměst. Snahy jej řešit jsou různé a já si myslím, že nájemní bydlení je určitě směr, který se bude rozvíjet. Na druhou stranu si myslím, že u nás je hodně rozšířená taková ta myšlenka vlastnického bydlení. Mnoho lidí má pocit, že když nedosáhnou na vlastní bydlení, tak je to vnímáno jako neúspěch. Souvisí to se spoustou věcí a asi je to dáno historicky. Jednak po sametové revoluci proběhla privatizace a vlastníky se stalo samozřejmě mnoho bývalých nájemníků a mnoho z nich si úplně neuvědomovalo, že vlastnictví znamená také zodpovědnost. Vznikla tady najednou velká skupina majitelů nemovitostí, z níž mnozí by se za normálních okolností vlastníky jinak nestali. Je tady také silná představa nemovitosti jako stabilní investice pro stáří. Češi vlastně ani neví, do čeho jiného bezpečně investovat, než do vlastního bydlení, protože mají v paměti množství různých krachů a podvodů, takže si myslím, že se jiných investic stále mnoho lidí bojí, zatímco vlastní byt, dům, to je pro Čechy prostě stabilní investice. Žijete v ní, užíváte ji a je likvidní. Má to hodně aspektů, ale na druhou stranu to vlastnictví vždycky přináší zodpovědnost. Musíte do ní investovat, musíte se o ni starat, můžou s ní nastat nějaké problémy, které musíte řešit, zatímco nájemní bydlení vám dává velkou flexibilitu. Když se chcete odstěhovat za prací někam jinam, tak prostě vypovíte nájem a najmete si jiný byt někde jinde. Zvětší se vám rodina, děti se odstěhují, změní se vaše potřeby, to všechno je velmi flexibilní v rámci nájemního bydlení, je to i trochu generační záležitost. Spousta mladých lidí, kteří jsou vzdělaní a cestují po světě, pracují chvíli tam, chvíli tady, vlastně ani nemají zájem vlastnit. Minimálně do určitého věku. Rozvoj nájemního bydlení ale určitě s dostupností bydlení velmi úzce souvisí. Takže je určitě velká skupina lidí, kteří by si rádi vlastní byt pořídili, ale nemají na to. A nájemní bydlení je pro tyto lidi řešením, třeba v Německu žije až 80 % lidí v nájemním bydlení, což je opravdu hodně.

Za sebou máte projekty, jako jsou Masaryčka, Florentinum nebo rekultivace rozsáhlého území Waltrovky. To jsou vysněné projekty mnoha developerů. Máte vy nějaký developerský sen,
který byste si chtěl splnit?

Nesplněný sen nemám, development jsem nikdy nevnímal, jako že mám nějaké sny, které bych si chtěl naplnit. V tomhle směru uvažuji vždy velmi krátkodobě. Když se objeví úkol, práce nebo projekt, tak ho prostě chci udělat dobře. Chci, aby se povedl, aby to bylo uděláno správně a nemůžu říct, že bych si tím naplňoval nějaký sen. A vždy se objeví nějaká další výzva, nějaký další projekt a těch projektů máme v tuhle chvíli rozdělaných mnoho a všechny chceme udělat dobře. Masaryčka je bezpochyby ikonická a viditelná budova a skutečně vyvolává pozornost. Ale naším cílem není stavět jen budovy, které vyvolávají pozornost. Teď jsme koupili rozsáhlé území na Florenci, což nám jako vlastníkům umožňuje naplnit vizi projektu Florenc 21 a bude to nepochybně jednodušší, než kdybychom ty pozemky nevlastnili. Bude to určitě v době, kdy já už tady pracovat nebudu, protože cesta k dokončení bude velmi dlouhá. Ale chtěl bych, aby si lidi říkali, to se povedlo, tam se hezky žije, tam je příjemně, tam to dobře funguje. Tak to by bylo vlastně fajn, to by asi byl splněný sen. 

Text: Dana Hradecká

Foto / vizualizace: Ondřej Košík, Penta Real Estate 

Mohlo by vás zajímat