Kostel Matky Boží před Týnem zná většina Pražanů jako Týnský chrám. Je jednou z nejvýraznějších památek, které se tyčí nad hlavami milionů turistů, kteří do Prahy každoročně přijíždějí a procházejí se na Staroměstském náměstí pod jeho staletými věžemi. Jedním ze zdejších zvoníků je i urbanista, geograf a současný ředitel pražského Institutu plánování a rozvoje Ondřej Boháč. Předseda spolku Sanctus Castulus, horolezec a skaut s přezdívkou Vořech, zvoní v několika staroměstských kostelech od svých čtrnácti let. A když v Týnském chrámu společně se svými parťáky rozezní všechny zvony najednou, jejich hudba se rozlije do všech ulic Starého Města. Tomu se říká plénum.

Co vás přivedlo sem ke zvonům?

Odmalička jsem do kostela chodil s rodiči, v Týnském chrámu jsem byl dokonce pokřtěn. Můj raný pubertální vzdor se pak v kostele projevoval tím, že mě začala přitahovat kostelní backstage. I díky tomu, že tehdy byl u Týna skvělý kostelník a doslova boží parta, jsem začal zákoutí kostela objevovat a ve svých čtrnácti letech i zvonit. Zvonění mě doslova přitáhlo a nepustilo. Když totiž rozezvoníte velký zvon, úplně vás to pohltí. Často říkám, že zvony jsou láska na celý život. A také jeden ze symbolů západní kultury.

Pohled na Prahu je z věže Týnského chrámu úplně jiný než z Petřína nebo Pražského hradu. Po tolika letech zde, užíváte si ten výhled ještě?

Užívám si ho pokaždé, když tu jsem. Mentálně i fyzicky se dostanete nad město, přemýšlíte nad ním z jiných perspektiv a zvonění vám úplně vyčistí hlavu. Je to taková moje terapie.

A na co při tom myslíte?

Můžete přemýšlet o hustotě města, vidíte jednotlivé architektonické vrstvy a urbanistické styly, dojde vám, že Praha je opravdu velmi zelené město ve velmi dramatické krajině, uvědomíte si sílu řeky Vltavy a její vliv na Prahu. Přemýšlím nad rozrůstáním města do okolní krajiny, o výškových stavbách, o tom, jak je Praha vlastně dvoupatrovým městem a mohl bych pokračovat.

Dovedete si představit, že byste se odtud díval na výškové budovy někde v dálce?

Nejen představit, já už je vidím. Z věže Týnského chrámu je krásně vidět celá Pankrácká pláň. Dovedu si představit, že nějaké výškové stavby na Pankráci ještě přibudou, stejně tak si dovedu představit výškové budovy třeba ve Vysočanech. Co všechno je z věže vidět, se může podívat úplně každý klidně hned teď. Stačí navštívit náš Geoportál, spustit digitální dvojče Prahy neboli 3D model města a přemýšlet nad městem podobně jako já. Pro dotvoření atmosféry si k tomu klidně můžete pustit zvuky zvonů třeba z nějaké jiné aplikace.

Stále více se mluví o tom, že se v Praze staví málo a pomalu. Souhlasíte s tím?

Stavíme strašně pomalu. Česká města mají dnes velmi málo možností dynamicky reagovat na své potřeby. Těch důvodů, proč tomu tak je, je celá řada a klíč ke změně leží na úrovni státu, tedy město s tím bohužel mnoho nezmůže. V moderním světě prostě není možné uplatňovat pravidla, která jsme si nastavili před čtyřiceti lety a věřit, že to nějak proplužíme. Stát musí pochopit, že zdravá a sebevědomá města vedou k celostátnímu úspěchu, a to nejen ekonomickému. Když už byla řeč o těch aplikacích, mám občas pocit, že se uvažování některých úřadů zastavilo v éře Zlatých stránek.

A je nějaká šance to změnit?

Rád bych, aby zaznělo, že to není dáno neochotou komunálních politiků. Naopak, myslím, že jsme svědky toho, že města opravdu chtějí změnu, vědí, jak se rozvíjet, ale v současném nastavení legislativy ji prostě nemohou zrealizovat během jednoho volebního období. Nezbývá nám tedy, než dokola vysvětlovat ministerstvům, úřadům a poslancům, co města potřebují a hlavně, že nejde o nějaké pražské extra požadavky. Úplně stejně totiž na věc nahlíží Liberec, Brno nebo třeba Plzeň. Je tedy takovým malým zázrakem, že i přesto všechno se aktuálně připravuje hned několik důležitých stavebních projektů. Jde třeba o revitalizaci Václavského náměstí, stavíme nový Dvorecký most, terminál na Smíchově, blíží se dostavba jihovýchodní části Pražského okruhu, harmonogram příprav drží i Vltavská filharmonie, stavíme novou linku metra D a mohl bych pokračovat. Takže město staví.

Centrum Prahy je pro střední třídu pro bydlení už naprosto nedosažitelné, nedostupné, ale začínají být i další pražské čtvrti. Je to vývoj, který se už nedá zastavit?

Praha patří mezi města s převahou vlastnického bydlení. Panuje tu stále velká touha po vlastním bytě a lidé peníze do bydlení ukládají. Byť se dostupnost vlastního bydlení ve většině evropských metropolí neustále snižuje, Praha patří k městům, kde je tento trend opravdu nejsilnější. Oproti jiným městům je v Praze navíc extrémně nedostupné i bydlení v nájmu. Potřebujeme kolem čtyřiceti procent hrubého měsíčního příjmu na pronájem bytu o rozloze šedesáti metrů čtverečních. Z naší nedávné analýzy vychází, že žádné jiné evropské město se v tomto ohledu Praze neblíží. Situaci by pomohl pozitivně ovlivnit růst segmentu nájemního bydlení. Větší nabídka nájemního bydlení podporovaná městskou Pražskou developerskou společností i soukromými developery může pomoci právě střední třídě k dostupnějšímu bydlení i v centru města.

Může městská výstavba nahradit tu soukromou?

Městská výstavba je důležitá, nicméně výkonnější než soukromý sektor nikdy nebude. I proto je důležitá vzájemná spolupráce. Ta probíhá například tak, že se soukromý investor v případě zhodnocení pozemků změnou územního plánu podílí na vybudování školy nebo například, že několik bytů přenechá městu k nájemnímu bydlení.

Třeba ve Vídni je podpora dostupného bydlení obrovská a asi to funguje.

Z pohledu bydlení je Vídeň zřejmě vzorem pro celý svět. Jde ale o hodně specifický případ.  Většinu bytů ve Vídni vlastní město, je zde velký a dlouhodobý trh nájemního bydlení, a navíc se zde neustále staví okolo sedmi tisíc nových bytů ročně.

A mohla by se Praha vydat podobnou cestou, jakou jde Vídeň?

Troufnu si říci, že Vídeň je neopakovatelná cesta. Město začalo s touto bytovou politikou před sto lety, a to nemáme šanci přes veškeré snahy dohnat. Z pohledu rychlosti a efektivity stavebního rozvoje by pro Prahu mohla být inspirací spíše třeba Varšava. Ta kromě nových bytů rychle buduje i svou dopravní infrastrukturu nebo zázemí kulturních institucí. Tenhle dynamický rozvoj se daří naplňovat zejména díky rychlému stavebnímu řízení, nižší míře regulací, ale také úspěšnému lákání investorů. Roli samozřejmě hrají i podpůrné programy státu. Polsko tohle na rozdíl od Česka chápe. Takovým smutným a úsměvným příběhem je skutečnost, že Polsko z evropských peněz postavilo dálniční síť a Česko síť rozhleden. Jak už jsem zmínil, v Čechách je handicapem velmi náročné stavební povolování, které je založené na složité úřednické byrokracii. Český systém je spíše než na cíl orientovaný na formu a razítka. Aby se vůbec něco realizovalo, musí na to někdy i generace lidí vynaložit obrovské úsilí.

Kolik by Praha potřebovala bytů, aby bylo bydlení dostupné pro všechny?

Do Prahy se každoročně nastěhuje deset až patnáct tisíc nových obyvatel a je v našem zájmu, abychom si je tady udrželi. Ročně se v průměru ale staví jen pět tisíc bytů. V tomto ohledu nám každoročně vzniká velké manko, které navíc exponenciálně roste. Přitom rezervy zejména na brownfieldech máme. Jejich výstavbu ale přibržďují už zmíněná celostátní pravidla. Kdybychom dnes poslali na trh dvacet tisíc bytů, zmizí ihned. Máme spočítáno, že ročně bychom potřebovali stavět ideálně jednou tolik bytů. To je opravdu hodně a je nutné ještě větší společenské pochopení problému, aby nastala reálná změna. Pražská developerská společnost má sice rozpracovaných hned několik projektů městského bydlení, což je skvělé a pomůže to, nicméně v celkovém objemu bytového fondu nepůjde o žádné závratné procento.

S tím souvisí i doprava. Praha prý denně obslouží téměř dva miliony lidí. Je to pravda?

Z dat víme, že v Praze se přes den pohybuje okolo 1,8 milionu lidí. Oficiálně má Praha 1,25 milionu obyvatel, dalších dvě stě padesát tisíc tu žije, ale nemá trvalé bydliště. Daně tedy platí v jiných městech, ale Praha se o ně musí na své náklady postarat. Další skupinou jsou dojíždějící, to je naprosto přirozené, Praha je pro celý region magnetem, jsou tu pracovní příležitosti i školy. Chybí nám ale opět nástroje, jak plánovat rozvoj ve dvou krajích současně. Se Středočeským krajem se bavíme, máme mnoho společných témat. Praha by například potřebovala více parkovišť P+R na území kraje, ale nemá žádné formální páky, jak donutit jiná města a obce tato parkoviště vytvářet. A to je opět jen jeden příklad z mnoha. Dopravním problémům může pomoci i takový projekt jako třetí kolej na Výtoňském mostě. Dokud máme most dvoukolejný, nelze do města pustit více příměstských vlaků, po kterých je obrovská poptávka a vytváří navíc žádoucí konkurenci automobilové dopravě.

Současným trendem je plánovat takzvaná města krátkých vzdáleností. Co přesně to znamená pro Prahu?

V podstatě to znamená, že chceme vytvářet takové čtvrti, ve kterých mohou lidé bydlet, pracovat, studovat, nakupovat a trávit kvalitně volný čas bez nutnosti zbytečného cestování po městě. Koncepty, kdy se tvoří ryze obytné čtvrti a restaurace, obchody a výroba, jsou v jiných místech dávno přežité. Čtvrti, kde je tento zdravý mix funkcí, jsou zároveň nejoblíbenějšími místy k životu.

Co Praha podle vás potřebuje pro udržitelný rozvoj v současnosti nejvíce?

Více pravomocí od státu. Jak chcete efektivně řídit a rozvíjet metropoli, která má padesát sedm městských částí a vy jako primátor nemáte v ruce ovladač? To je absolutní světový unikát. Stačilo by třeba to, aby si města mohla své územní plány pořizovat sama. Dnes je v přenesené působnosti pořizuje stát, což je také naprostý unikát. No a udržitelnost jako taková je pro nás, stejně jako třeba zapojování obyvatel do plánování, už roky naprostým standardem a troufnu si říct, že je podstatným prvkem v každém našem projektu. Některým státním úřadům jsme však museli celkem složitě a dlouze vysvětlovat, že i stromy ve městě jsou stejně důležité jako třeba potrubí. Nerozuměli nám.

V Praze se nyní rozhoduje o celé řadě zásadních staveb. Rekonstrukce hned několika nádraží, Vltavská filharmonie, rozvoj Letňan. Co vám dělá největší radost a co naopak starosti?

Dělá mi radost, že město aktivně posouvá všechny tyto projekty, které jsme před lety znali jen z vizualizací a nyní se opravdu budou dít nebo dějí. Mrzí mě, že stát tenhle městský movement, a Praha zdaleka není jediným progresivně smýšlejícím a konajícím městem, nechce reflektovat a nevidí v něm přínosy pro celé Česko.

A co pražské brownfieldy? Využijí dostatečně svůj potenciál?

Tady, věřím, svítá na lepší časy. Velké pražské brownfieldy v Bubnech, na Smíchově nebo na Žižkově už dostávají novou náplň. Brownfieldům se věnujeme velmi intenzivně. Město má využívat plochy uvnitř svých hranic a nezabírat cennou krajinu. Je to v podstatě princip recyklace a zmiňované udržitelnosti.

Ti, co tady zvonili před vámi, měli na Prahu zcela jiný pohled, než máme my. Představujete si někdy, na co se asi budou dívat ti, kteří budou zvonit po vás?

Já věřím, že budou Prahu milovat stejně jako my, a že dalším generacím předáme Prahu, která bude ještě příjemnější k životu než dnes, stále bezpečná a sociálně prostupná, doplněná o současnou vrstvu architektury, kvalitní nové městské čtvrti a stále skvěle fungující městské hromadné dopravy s novými linkami tramvají a metra.

Text: Dana Hradecká

Foto: Ondřej Košík

Mohlo by vás zajímat