Budovat znamená věřit v budoucnost. Světový architekt přináší na pražský Rohan květy svobody
Architektonická ikona Daniel Libeskind přichází do Prahy, aby zde realizoval projekt světového formátu. V exkluzivním rozhovoru pro magazín Adresa odkrývá, proč pro něj rezidenční domy Sekyra Flowers nejsou pouhou stavbou, ale hlubokým filozofickým dialogem o paměti, svobodě a víře v budoucnost.
Když vstoupíte do Židovského muzea v Berlíně nebo pohlédnete na urbanistický půdorys newyorského Ground Zero, pochopíte, že Daniel Libeskind nestaví pouhé zdi. Tento rodák z polské Lodže, někdejší hudební virtuos a celoživotní myslitel, komponuje prostor jako symfonii protkanou emocemi, jizvami historie i nezdolnou nadějí. Pro dekonstruktivistického vizionáře není architektura komerční záležitostí ani utilitárním řemeslem – nazývá ji „matkou všech umění“, která nevychází z geometrie pozemku, nýbrž z hlubokých vrstev lidské paměti, říká exkluzivně pro Adresu.
Nyní se má jeho rukopis poprvé v historii zásadním způsobem zapsat do bohaté pražské architektury. Projekt Sekyra Flowers, čtveřice sochařsky tvarovaných rezidenčních domů lemujících nově vznikající náměstí na Rohanském ostrově, představuje srdce budoucí čtvrti Rohan City. Nejde přitom o náhodnou intervenci této globální hvězdy. Mezi Libeskindem a investorem Luďkem Sekyrou zafungovala vzácná intelektuální chemie – developer se zálibou ve filozofii a architekt posedlý ideou lidské svobody našli společnou řeč v konceptu „filozofického města“, kde ulice nesou jména Kanta, Hegela či Derridy. Pro Libeskinda je Praha srdeční záležitostí už od dob totalitního Polskа, kdy pro něj ztělesňovala maják svobody a centrum evropské vzdělanosti. Svůj projekt na pražském Rohanu Libeskind nevnímá jako cizorodý prvek, ale jako organické květy vyrůstající z neviditelného podloží staleté pražské kultury.
Architektura pro mne byla vždy klíčem k porozumění světu a považuji za obrovské štěstí, že mohu být architektem.
Jak vznikala spolupráce na projektu Sekyra Flowers na pražském Rohanu? Vzpomínáte si na pocity z prvního setkání s investorem?
V první řadě musím říct, že Sekyra Flowers je fascinující projekt. Už samotné jméno firmy Sekyra má velkou váhu – a ještě větší její majitel, Luděk Sekyra. Je to filozof, člověk s mimořádným kulturním rozhledem a hloubkou. V mém oboru na takovou osobnost narazíte jen zřídka, proto pro mě práce na tomto záměru znamená tolik. Pamatuji si, že jsem byl od začátku nadšený. Nejde totiž o ledajakou zakázku – je to Praha a její kultura, k níž mám hluboký osobní vztah. Nejen proto, že pocházím ze sousedního Polska, ale i protože klíčoví autoři mého života – velcí spisovatelé, skladatelé i myslitelé – jsou spjati právě s Prahou. Tento projekt pro mě nikdy nebyl jen o konstrukcích, materiálech nebo proporcích veřejného prostoru, ale o živé tradici pražské kultury, která mě nepřestává inspirovat.
V návrhu hrají velkou roli organické tvary květů. Jakou v sobě nesou symboliku?
Květy symbolizují organický růst. Tato nová čtvrť není městu mechanicky vnucena zvenčí, ale přirozeně vyrůstá z genia loci Rohanu a tradice celé Prahy – z místa, jež v sobě nese nespočet vrstev paměti. Květy v sobě spojují viditelnou krásu s tím, co zůstává skryto pod povrchem – s kořeny a neviditelným podložím. A samozřejmě ztělesňují hru světla a barev, kterou na nich všichni milujeme.
Aby vzniklo výjimečné dílo, musí mezi architektem a investorem zafungovat vzájemná chemie. Bylo to tak i tentokrát?
Spolupráce mezi investorem a architektem je naprosto klíčová. Jako tvůrce se nepohybujete pouze v abstraktním světě idejí. Pracujete na něčem hmatatelném a bezprostředním. Blízký dialog a porozumění, které máme s panem Sekyrou, jsou proto nenahraditelné. Vnímám to jako jednu ze základních ingrediencí alchymie, z níž se rodí skutečné umění.
Prahu navštěvujete pravidelně. Jaký k ní máte osobní vztah?
Můj vztah k Praze trvá celá desetiletí. Vyrůstal jsem v komunistickém Polsku a Praha pro nás už tehdy představovala horizont jiné, svobodnější existence. Její krása je zřejmá na první pohled, stejně jako její pozice silného symbolu toho, co tvoří skutečné srdce Evropy. Pro mě osobně však Praha není jen abstraktním symbolem, ale živou součástí mého života. Fascinují mě nejen její památky a zákoutí, ale především to, co ji v průběhu staletí formovalo. Touha po lidské svobodě, vzdor vůči autoritářství a vůle vymanit se z útlaku. To jsou hodnoty, které zůstávají nesmírně naléhavé i v dnešním světě, jenž opět čelí temným silám.
V okamžiku, kdy něco budujete, totiž nevyhnutelně věříte v budoucnost.
Čím je pro vás architektura v osobní rovině?
Víte, slovo architektura je samo o sobě symbolem. Pro mne osobně spojuje všechno, co v životě miluji – hudbu, kresbu, výtvarné umění, matematiku i vědecké poznání. Není náhodou, že se jí odedávna říká matka všech umění. Je to pravdivé pojmenování, protože architektura nevychází jen z parcel a stavebních čar, ale především z paměti. A lidská paměť sahá mnohem hlouběji než jakákoli geografie. Architektura pro mne byla vždy klíčem k porozumění světu a považuji za obrovské štěstí, že mohu být architektem.
Vrací se koncept květů i k Sekyrově vizi Rohanu jako „města filozofů“?
Myšlenka filozofické čtvrti pro mě nespočívá jen ve velkých jménech jako Kant, Hegel či Derrida, jejichž texty celý život čtu. Nastavuje laťku a atmosféru celého prostředí. Není to pouhý název na uliční tabuli nebo marketingové lákadlo. Je to manifest, který zvedá nároky na celou čtvrť už od jejích základů. Tato jména v sobě nesou energii, která magnetizuje ducha místa a otevírá prostor pro hlubší dialog. Věřím, že každý, kdo se v takovém prostoru pohybuje a tato jména vnímá kolem sebe, bude tímto prostředím přirozeně ovlivněn a kultivován.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste se rozhodl pro dráhu architekta?
Stal jsem se jím vlastně náhodou. Žil jsem několik různých životů – začínal jsem jako profesionální hudebník, později jsem působil jako akademik a teoretik. Architektura nebyla mou první volbou, ale ukázala se být volbou definitivní. Zúročily se v ní všechny mé dosavadní zkušenosti a vášně. Přišel jsem k ní oklikou, ale velmi rychle jsem pochopil, že právě to je mé místo.
Jste s tímto osudovým rozhodnutím spokojený?
Být architektem mne naplňuje obrovským štěstím. Co může být inspirativnějšího než pohybovat se mezi těmi nejprozaičtějšími konstrukčními detaily a nejodvážnějšími metafyzickými sny? Snad žádný jiný obor nepropojuje celé spektrum lidské zkušenosti napříč staletími tak komplexně. Není náhoda, že termín architektura používáme i v souvislosti s DNA, historií, vědou či politickými systémy. Vždy jde o budování řádu. A samotný akt stavění vám nedovolí propadnout pesimismu. V okamžiku, kdy něco budujete, totiž nevyhnutelně věříte v budoucnost.
