Architektura jako od Jamese Bonda. Studio Herzog & de Meuron dokončilo unikátní věž v Alpách
Švýcarské studio Herzog & de Meuron dokončilo konverzi telekomunikační věže Titlis Tower. Projekt, který může zcela změnit přístup ke stavbám ve vysokohorském prostředí, proměnil původně čistě utilitární inženýrský objekt z poloviny 80. let v celoroční turistickou destinaci. Architekti zde úspěšně posunuli hranice strukturálního inženýrství i udržitelné architektury v extrémních klimatických podmínkách.
Od telekomunikačního monolitu k turistické destinaci
Když švýcarské studio Herzog & de Meuron získalo zakázku na revitalizaci a transformaci horské stanice a věže na hoře Titlis, čelilo zásadní koncepční otázce. Jak přistoupit k šestapadesát metrů vysokému betonovo-ocelovému monstru, které od poloviny osmdesátých let sloužilo výhradně jako účelová infrastruktura pro telekomunikace? Odpovědí je radikální přístup, který si drží respekt k existující hmotě a materiálům. „Když jsme v roce 2017 dostali zakázku na revitalizaci a transformaci horské stanice a věže, okamžitě jsme se zaměřili na rozvoj stávající infrastruktury s ohledem na zdroje. Věž jako první prvek realizovaný v rámci tohoto celkového konceptu symbolizuje posun od čistě funkčních staveb k nové generaci alpské architektury,“ vysvětluje strategické pozadí projektu Pierre de Meuron. Namísto energeticky i logisticky náročné demolice a stavby nového objektu na zelené louce se architekti rozhodli využít skryté kvality původního inženýrského díla. Věž Titlis Tower totiž disponuje mimořádně robustním základem. Je ukotvena hluboko do vápencové skály pomocí masivní betonové konstrukce a její nadzemní část tvoří subtilní, funkční ocelový skelet.
Architektura inspirovaná agentem 007
Nový design stavby sází na vizuální napětí mezi historickým inženýrským základem a novými panoramatickými objemy. Architekti stávající konstrukci rozvinuli a doplnili o dvě masivní horizontální prosklené haly a čtyři vertikální komunikační věže. Tyto horizontální objekty se v prostoru kříží, přesahují přes původní půdorys ve formě odvážných konzolí a vytvářejí ikonickou siluetu viditelnou z celého údolí Engelberg. „První dojem z hory Titlis připomíná spíše Jamese Bonda než horskou chatu. Ale i tento obraz je součástí švýcarské alpské krajiny. Je vzácné, když narazíme na něco, co už má samo o sobě takovou kvalitu, kde naším hlavním úkolem bylo stávající podstatu ještě silněji vyzdvihnout: expresivní ocelovou strukturu, kterou jsme doplnili dvěma horizontálními ocelovými nosníky a proměnili ji tak v ikonickou skulpturu. Jakýsi ukazatel směřující k nebi nad Titlis. V závislosti na světle a ročním období nám měnící se vzhled ocelových nosníků a obnažených skleněných ploch připomíná led, vodu nebo krystaly – tedy přírodu, která toto místo tak působivě utváří,“ popisuje estetický záměr Jacques Herzog. Díky tomu, že je celá nová konstrukce zavěšena na vnějším ocelovém nosném systému, mohly interiéry obou prosklených pater zůstat kompletně bez vnitřních sloupů. Spodní horizontální křídlo návštěvníkům nabízí služby, v horním patře se nachází restaurace pro sto čtyřicet hostů. Celý vertikální zážitek vrcholí na nejvyšším bodě věže, kde se nachází veřejně přístupná vyhlídková platforma, která nabízí úchvatný panoramatický výhled na švýcarské Alpy.
Logistické výzvy nad mraky
Stavební práce v nadmořské výšce přesahující tři tisíce metrů znamenaly pro architekty i generálního partnera Titlis Bergbahnen extrémní inženýrskou výzvu. Realizační týmy se musely potýkat s neustálými nápory silného větru, mrazivými teplotami a drsným horským terénem, což kladlo vysoké nároky na koordinaci dodávek materiálu i bezpečnost práce. „Stavba v nadmořské výšce přes 3 000 metrů za extrémních podmínek silného větru a ledových teplot vyžaduje mimořádně robustní konstrukci a klade mimořádné nároky na logistiku výstavby. Ve spolupráci s řadou specialistů jsme provázeli společnost Titlis Bergbahnen všemi fázemi projektu. Tímto procesem se stávající bývalá anténní věž proměnila v ikonickou stavbu s působností, která rezonuje v celém regionu,“ shrnuje Andreas Fries, partner studia Herzog & de Meuron zodpovědný za vedení projektu. Základem úspěchu se stala volba materiálů navržených tak, aby odolaly nekompromisnímu horskému klimatu. Využita byla galvanizovaná ocel, nerezová ocel, beton a masivní sklo. V interiéru architekti záměrně ponechali tyto surové povrchy odhalené. Původní betonové a ocelové prvky tak nesou historické stopy provozu, které doplňují precizní moderní vestavby. Jedinou materiálovou anomálií je prostor restaurace, který je kompletně obložen dřevem, čímž uvnitř mrazivého technologického monumentu vytváří teplé a bezpečné útočiště.
Podzemní symbióza technologie a designu
Zážitková cesta návštěvníků na vrchol věže začíná už hluboko ve skále. Architekti integrovali do celkového konceptu původní podzemní tunel, který byl vybudován souběžně s původním vysílačem. Ten slouží jako přímá spojnice chráněná před povětrnostními vlivy mezi věží a hlavní horskou stanicí lanovky, zajišťuje přístup do ledovcové jeskyně a funguje jako infrastrukturní pupeční šňůra pro rozvody technického zázemí. Zatímco samotný tunel si zachoval svou původní surovou materiálovou podobu, architekti do něj vložili kontrastní prvek v podobě zrcadlového ocelového pásu, který naviguje návštěvníky temným prostorem až k úpatí věže. Na konci tunelu se cesta otevírá do monumentální kaverny. Součástí ocelového navigačního pásu jsou také dvě velkoformátové LED obrazovky, které příchozím poskytují digitální informace o okolní alpské krajině a usnadňují orientaci v podzemí. Z této vstupní haly, která vznikla rozšířením původního betonového soklu a integruje kromě tras pro turisty i technické zázemí a garáž pro rolby, pak lidé stoupají vzhůru. K přesunu na vyhlídkovou plošinu slouží čtyři nové vertikální věže přimknuté k rohům původní konstrukce. Dvě z nich fungují jako úniková schodiště, v dalších dvou jsou instalovány prosklené výtahy s výhledy na hory.
