První dáma architektury Zaha Hadid

Architektka, designérka a umělkyně, ale také univerzitní profesorka či bojovnice za rovnoprávnost žen. Zaha Hadid byla žena mnoha tváří a její charakteristiku rozhodně nelze shrnout jen slovy „úspěšná architektka“. Ačkoli mnozí si ji spojují právě s jejími mezinárodně proslulými stavbami, její osobnost je daleko košatější.

Fakt, že Zaha Hadid byla jednou z nejvýznamnějších architektek 21. století, již mnozí vnímají jako samozřejmost. Cesta k tomuto úspěchu však byla trnitá. Na poli architektury musela bojovat s řadou předsudků. A to nejen kvůli svému pohlaví, ale také blízkovýchodnímu původu. I přesto však ukázala, že navzdory všem těmto překážkám lze uspět a vybudovat si mezinárodní obdiv. 

Hadid se narodila v iráckém Bagdádu, což pro úspěšnou kariéru v západním světě bezesporu není ta nejlepší startovní pozice. Příliš dlouho ale v blízkovýchodní domovině nepobyla. Chodila do internátních škol ve Velké Británii a ve Švýcarsku, později na vysoké škole v libanonském Bejrútu vystudovala matematiku. Posléze již natrvalo zamířila na západ, konkrétně do Londýna. Zde vystudovala architekturu a nedlouho poté založila vlastní architektonické studio Zaha Hadid Architects. Naplno se tak začala věnovat své vášni, tedy navrhování. A to i přesto, že v této převážně mužské profesi rozhodně neměla na růžích ustláno.

Zaha architektka

To, co si s Hadid většina lidí spojuje, je její architektonická činnost. Mluví se o ní jako o významné představitelce dekonstruktivismu či dokonce jako o architektce budoucnosti. A není se čemu divit, ve své tvorbě se totiž skutečně nebála překračovat hranice tradičních architektonických zvyklostí. Její díla jsou charakteristická výraznými liniemi, plynulostí, vyzařují z nich energie a dynamika. Zároveň si ráda hrála s geometrií a nenechávala se svazovat symetrií. Tak moc si oblíbila různé křivky a zkroucené linie, že v jejích budovách šlo často jen s obtížemi najít souměrné tvary a pravé úhly. Důkazem toho jsou i slova jejího učitele Elia Zenghelise, který ji v nadsázce nazval vynálezkyní úhlu 89°. 

Co ale ve skutečnosti stálo za jejím fenomenálním úspěchem? Kromě originální tvorby, nápadů a nesporného talentu je za tím ještě něco víc. Hadid byla známá svým nekonvenčním, v mnoha směrech až revolučním přístupem k architektuře. Ve svých návrzích nedělala kompromisy a její geometricky složité a futuristické kompozice byly často jen stěží realizovatelné. I přesto se ale nezalekla mnoha skeptických reakcí na svou tvorbu a nenechala se odradit od svých jasných vizí. Odměnou jí pak mohl být fakt, že řada z návrhů nakonec skutečně spatřila světlo světa a dodnes patří mezi nejobdivovanější stavby novodobé architektury. 

Nejen talent a neotřelé návrhy však přispěly k jejímu úspěchu. Obrovskou předností Hadid byla také pracovitost a vytrvalost. Ostatně, dokládá to i fakt, že své vůbec první realizace se dočkala až po dlouhých 14 letech od založení londýnského studia. A jaká stavba tedy byla tou první, která nezůstala jen na papíře? Jednalo se o požární stanici nazvanou Vitra, nacházející se v německém městě Weil am Rhein. Ačkoli mnohým by se mohlo zdát, že hasičská základna není zrovna prestižní projekt, pro Hadid to byl zásadní moment, který nastartoval éru jejích dalších realizací.

Zaha umělkyně

Hadid však nebyla jen architektkou. Svou kreativitu využívala také při designu nábytku a dalších předmětů. V jejím portfoliu lze najít originální návrhy pohovek, židlí, svítidel, šperků, a dokonce i květináčů či dveřních klik. 

Stejně jako její stavby, i návrhy jiných předmětů byly charakteristické velkou invencí, originalitou a překračováním tradičních hranic. Zároveň však bylo jejím cílem to, aby její nápady ideálně nezůstávaly pouze na papíře. Tvořila tedy návrhy, které byly nejen esteticky přitažlivé, ale i funkční. Zmíněnou invenci jim pak často dodávala experimentováním s různými materiály, technologiemi a výrobními postupy.

Svou vášeň pro umění Hadid rovněž uplatňovala coby malířka. Na plátně naplno pouštěla uzdu své fantazie a tvořila díla, která lze dodnes spatřovat v prestižních galeriích. Na rozdíl od architektonických návrhů zde totiž nebyla spoutaná nutností dodržovat pravidla stavitelství, díky nimž by mohly být stavby realizovány. Pod jejíma rukama tak vznikala svěží díla plná nespoutané energie, ale také pravidelných obrazců a kompozic.

Mnoho obrazů, které Hadid za svůj život stvořila, je možné charakterizovat jako čistou abstrakci. Zároveň v sobě však nikdy nezapřela vystudovanou matematičku a samozřejmě také architektku. Řada jejích děl zobrazuje detailní plány velkých měst a urbanistických celků. V jejím portfoliu tak lze najít nejen abstraktní hru barev a linií, ale také technické kresby či nejrůznější kompozice, jež pak mnohdy sloužily jako základ jejích budoucích architektonických projektů.

Zaha bojovnice za rovnoprávnost

Jak jsme již zmínili, Hadid byla ale mnohem víc než jen architektkou a umělkyní. Byla silnou zastánkyní rovnosti pohlaví a bojovala za zvýšení viditelnosti žen v architektuře. Často hovořila o výzvách, kterým musela jako žena v tomto oboru čelit a byla známá svým odhodláním proti těmto předsudkům bojovat. Dodnes proto inspiruje mnoho mladých architektek, aby si šly za svými cíli bez ohledu na genderové stereotypy. 

Zároveň však faktu, že byla ženou, nikdy nechtěla využívat či ho přehnaně akcentovat. Šlo jí zkrátka o dosažení rovnosti, kdy by rozdělování na muže a ženy jednoduše vůbec nebylo třeba. Jak ostatně v roce 2004 řekla pro britský web The Guardian: „Nikdy nevyužívám toho, že jsem žena architektka, ale pokud to pomůže mladším lidem zjistit, že mohou prorazit skleněný strop, nevadí mi to.“ 

Pro Hadid bylo důležité, aby její práce byla vnímána jako originální dílo nesoucí prokazatelné kvality, nikoli pouze jako výsledek jejího pohlaví. Díky tomu nejenže změnila tvář moderní architektury a dala jí nový, dosud nepoznaný rozměr a zcela novou perspektivu. Rovněž ukázala, že architektura může být mocným a efektivním nástrojem pro sociální změnu a boj za rovnoprávnost.

I přesto, že ženský aspekt ve své tvorbě cíleně nezdůrazňovala, lze v jistém ohledu říct, že se v její práci tento boj za rovnoprávnost odráží. A pokud ne boj za rovnoprávnost, tak minimálně odpor k zažitým stereotypům a tradicím. Její díla jsou charakteristická dynamikou a fluiditou, což kontrastovalo s často rigidní, pravidelnou a lineární architekturou jejích současníků. A právě v tomto přístupu lze spatřovat odraz jejího boje proti pevně daným pravidlům a omezením včetně zmíněných genderových předsudků, na něž v profesním životě narážela.

Tuto linku bojovnice za rovnoprávnost pak podtrhuje také fakt, že se v roce 2004 stala vůbec první ženou, která obdržela prestižní Pritzkerovu cenu za architekturu. A v roce 2016 pak rovněž jako vůbec první žena získala zlatou medaili od Královského institutu britských architektů. Svým příběhem tak ukazuje, že i ženy mohou hrát v tomto převážně mužském oboru klíčovou roli a dosáhnout úspěchů.

Zaha univerzitní profesorka a uznávaná odbornice

Ruku v ruce s její podporou začínajících architektek šlo také její působení na řadě univerzit. Vyučovala na několika prestižních institucích včetně Harvard Graduate School of Design, University of Applied Arts ve Vídni, University of Chicago, Yale University či Architectural Association v Londýně, kde sama studovala.

Nutno říct, že její pedagogický přístup byl nejspíš stejně inovativní jako její návrhy. Nejenže kladla důraz na originalitu návrhů a neotřelé postupy, ale také na to, aby nebyla pro studenty pouze zdrojem holých faktů. „Nemyslím si, že můžete učit architekturu, můžete pouze inspirovat lidi,“ zní jeden z jejích známých citátů. Zároveň studenty podporovala v překračování tradičních hranic architektury a svým příkladem jim dávala víru v to, že úspěchu může dosáhnout kdokoliv.

Jejího názoru si bezesporu vážili nejen její začínající architekti, z nichž pro mnohé byla vzorem, ale také další uznávané osobnosti z oboru. Také díky tomu se v roce 2011 stala členkou poroty vybírající laureáty Pritzkerovy ceny za architekturu. Ocenění, které v roce 2004 sama dostala, tak několik let poté po boku dalších uznávaných osobností udělovala dalším.

Na závěr v tomto kontextu zmiňme i další odkaz, který Hadid zanechala v Česku. Téměř před 20 lety totiž spolu se světoznámými architekty Dominikem Perraultem či Evou Jiřičnou zasedla v porotě rozhodující o návrhu Národní knihovny v Praze. Ostře sledovanou soutěž tehdy jak známo vyhrál návrh Jana Kaplického, který nikdy nebyl realizován. Stejně jako díla Hadid však podle všeho nedělal kompromisy a vybočoval ze zaběhnutých standardů a představ většiny lidí o tom, jak by nová knihovna měla vypadat. A právě v tom lze tedy najít jisté podobnosti, které myšlenka návrhu měla s přístupem Zahy Hadid nejen k architektuře, ale k životu jako takovému. Neslevovat ze svých cílů, a to i za cenu toho, že to kromě příznivců přinese také řadu kritiků.