Ocel, která popírá gravitaci: Sochař Jan Dostál dává architektuře nový rozměr
Česká architektura se stále častěji propojuje s monumentálním uměním a opouští fádní geometrii městských kostek. Pořad Česká architektura s Ivetou Královou na platformě Tvize představuje tvorbu olomouckého sochaře Jana Dostála, který svými obřími ocelovými objekty mění vnímání veřejného prostoru. V diskuzi a portrétu umělce rezonuje zejména touha po absolutní tvůrčí svobodě a překonávání technologických limitů.
Od architektury k surové oceli
Jan Dostál v mládí plánoval dráhu architekta, během přijímacího řízení ho však fascinoval sochařský ateliér Michala Gabriela na brněnské Fakultě výtvarných umění. Architektura podle něj nabízí příliš svazující proces plný papírování a sezení u počítače, zatímco volné umění reprezentuje čistou svobodu. Jeho hlavním vyjadřovacím prostředkem se stala ocel, která formuje, svařuje, ale také záměrně devastuje. Svůj vlastní tiny house proměnil v živou galerii a otisk nitra, kde neplatí běžná užitná pravidla.
Monumentální měřítko a absolutní kontrola
Typickým znakem Dostálovy tvorby je extrémní rozměr a práce s prostorem. Unikátnost jeho přístupu spočívá v tom, že je přítomen celému procesu od digitálního návrhu až po samotnou řemeslnou výrobu v průmyslových halách. Mezi jeho nejvýraznější realizace patří dvacetimetrová plastika Smyce, která funguje jako symbolický obchodní uzel z ohýbaných ocelových profilů. Dalším milníkem je patnáctitunové dílo Čáp pro čápa, sedmnáctimetrová konstrukce nesoucí skutečné ptačí hnízdo, u které musel umělec vyvinout rigidní technologii, aby subtilní nohy sochy vydržely obrovský nápor.
Světový úspěch a symbióza s budovami
Dosud největším mezinárodním úspěchem olomouckého rodáka je plastika Mrak pro světovou výstavu Expo v Dubaji. Ve spolupráci s architektem Jindřichem Ráftlem vytvořil ze sedmi kilometrů nerezových trubek strukturu prostupující z exteriéru přímo do útrob českého pavilonu. V Evropě se sochařství v takto monumentálním rozměru věnují pouze čtyři umělci. Jan Dostál se tak řadí k elitě, která oživuje fasády a dokazuje, že těžký kovový materiál může v kombinaci s architekturou působit vzdušně, lehce a dynamicky.
