Architektura v zemi, kde nic není náhodou

Jaký je norský přístup k architektuře na scénických trasách?

Nejde o architekturu pro architekty. Jde o přírodu. Víme, že turistů přibývá, ale nechceme přírodu ničit. Takže stavíme jen tam, kde je to opravdu potřeba. A jen tolik, kolik je nezbytné k tomu, aby bylo jasné, co je povoleno – a co už ne, kde můžete být a kudy jít, a kam už ne. Architekti mají tendenci stavět moc. Tady potřebujete disciplínu.

Vaše projekty působí jednoduše, ale jsou silné. Jak k nim přistupujete?

Jsou malé rozsahem, ale komplexní obsahem. Kromě turisty musíte myslet i na místní. Co je pro ně důležité? Co je jejich identita? Nesnažíme se přinést něco nového, ale ukázat to, co už tam je. Jako když vyleštíte perlu, kterou nikdo dřív neviděl.

Jak funguje výběr architektů?

Je to jako malá olympiáda. Předvýběr v rámci celé architektonické scény, krátká prezentace, přísná porota. Když vás vyberou, dostanete právo soutěžit o konkrétní místo. A to nejsou ledajaká místa. Často mluvíme o „posvátných“ místech norské krajiny. Projekt se potom rozvíjí ve spolupráci s mentory a místními obyvateli. Než vůbec začneme navrhovat, navštívíme místo, mluvíme s lidmi, posloucháme jejich příběhy, obavy i přání. Někdy je projekt v pustině, jindy přímo ve městě. Ale vždy je cílem přinést pocit sounáležitosti, vytvořit pracovní místa, podpořit hrdost. A architektura je ideálním nástrojem.

Když jste to místo viděli poprvé, jak vypadalo?

Krajina nás hned fascinovala – moře, kulaté kameny obroušené vlnami, a do toho ostré horské štíty. Tvarově jsme pracovali s kontrastem kulatého a špičatého, vertikály a horizontály, přílivu a odlivu. A do toho příběh – na dně leží norská ponorka z druhé světové války se 40 mrtvými, včetně britských tajných agentů. Existoval tam malý památník z 80. let, který jsme jemně zrekonstruovali a vsadili do celku. Část místa tvořila nedotčená příroda, a část už narušil člověk. Tu druhou jsme chtěli zakrýt a zároveň vytvořit hranici mezi přírodou a člověkem. Hranici, která je přesná, ale ne ostrá, ladí s krajinou i kameny kolem.

Co bylo nejtěžší?

Nejtěžší je přijít na nádherné místo a vědět, že to můžete jen pokazit. A lidé čekají, že to bude lepší. Takže si kladete otázku: co tu je, co není vidět? Jak to ukázat, aniž bychom to přebili?

Na malém prostoru jsme měli pět prvků: památník, betonové plato, amfiteátr, který slouží jako vyhlídka na polární záři nebo půlnoční slunce, servisní budovu s toaletou a technické zázemí, které jsme chtěli spojit do jednoho celku. Udělali jsme betonovou desku a z ní jen lehce zvedli část, kde je budova. Tím jsme rámovali pozadí s horami a přidali poloprůhledné sklo, které mění atmosféru podle denní doby a ročního období.

Při první návštěvě tu stálo sedm losů. Dron nám při focení odnesl pták. A jednou vítr s sebou vzal otevřené dveře i s celou stěnou. To je Norsko. Materiály jsme proto volili tak, aby dokázali vzdorovat místní přírodě a vyprávět náš příběh, i když zestárnou. Třeba místní kámen, který čas „okouše“, ale přitom zůstane krásný. Všechno jsme navrhli tak, aby to fungovalo, co nejúsporněji. Bez vody, bez elektřiny, bez slunce.

Čekali jste, že se projekt proslaví?

Ne. A nešlo o záchod. Mohla to být klidně autobusová zastávka. Šlo o to, jak architekturou posílit malou komunitu. Když jsme se ptali v místní hospodě, kolik tu žije lidí, odpověď zněla: „S vámi, nebo bez vás?“ Bez vás necelých dvě stě. S projektem jsme se kdysi dostali mezi finalisty World Architecture Festivalu, ale o to nám nejde. Největší uznání visí v místní hospodě – vedle kafe a losí klobásy. Na zeď si tam sami vylepili články z Daily Telegraph a Washington Post. Naší odměnou není titul, ale že na projekt jsou hrdí místní.